|
| ||||
| ||||
|
116 CYRILL XLI.
Ještě před samým přijímáním, když už drží v rukou nejsvětější tělo Páně, bije se v prsa a pokorně třikrát říká D o m i n e, n o n s u m d i g n u s (Pane, nejsem hoden), slova pohanského setníka v Kafarnaum. Jistě že tato veliká pokora v slovech vyjádřená jest knězi v posledním okamžiku nejlepší přípravou na příchod Kristův a Kristu Pánu také nejmilejší, nebof on sám byl vždy tichý a pokorný srdcem. Po slovech Corpus D o m i n i ... konečně spočine Kristus v duši kněze. Po malé adoraci kněz přijímá i nejsvětější krev Páně. — Všecky modlitby, jež potom se modlí při abluci (očištění rukou) a purifikaci (očištění kalicha), jsou výrazem díků za sv. přijímání. Následuje k o m m u n i o (přijímání), jež kněz recituje už nahlas a to na epištolní straně. Na kůru kommunio se obyčejně zpívá chorálně. Původně skládalo se z antifony a žalmu, jež byly zpívány při přijímání kněze a lidu. Asi od XII. stol. zpívá se jen antifona, která obsahem se řídí dle slavnosti, jaká právě se slaví. První zprávu o kommuniu podává nám sv. Augustin.') Kommunio jest dle sv. Tomáše Akv. výrazem díků za sv. přijímání,") a papež Innocenc III. praví, že kommunio vyjadřuje radost apoštolů nad zmrtvýchvstáním Páně. ") Po pozdravení lidu modlí se kněz modlitbu Postkommunio (po přijímání). Nazývá se tak proto, poněvadž se říká po kommuniu. Složením a počtem odpovídá úpině kollektě a sekretě; jenom obsahem se trochu liší. Kněz v postkommuniu prosí, aby milost, které se mu ve sv. přijímání dostalo, při-nesla mu hojného požehnání. Zároveň lodlitba tato jest i modlitbou děkovnou. Odpovídá asi děkovné modlitbě božského Spasitele, kterou konal s apoštoly po poslední večeři (Matouš 26, 30.x. Postkommunio nastoupilo do liturgie mše sv. asi ve IV. stol. na místo dřívějších obecných děkovných modliteb. Innocenc 1I1. podávaje výklad závěrečný obřadů mše sv. praví, že postkommunio po-ukazuje na požehnání, které udělil Kristus Pán apoštolům nežli vstoupil na nebesa. Po opětném pozdravení lidu propouští kněz lid bud slovy I t e, m i s s a e s t (Jdéte, mše sv. je skončena) nebo B e n e d i k a m u s D o m i n o. Slova ta pronáší vždy nahlas. anebo je zpívá a zpěváci odpovídají D e o g r a c i a s Při zádušní mši sv. zpívá R e q u i e s k a n t i n p a c e (nechf odpočívají v pokoji;) a sbor odpovídá A m e n. Propustné tyto modlitby se zpívají obyčejně chorálně. Melodie jejich zvláště Ita, missa ,est jsou bohaté a krásné; už pro svoji krásu a cenu vyžadují jak na knězi tak i na zpěvácích, aby je vždy správně a důstojně zpívali. Nejstarší z nich jest Ite, missa est. Benedikalnus Domino pochází asi z XI. stol. a Requieskant in pace asi ze stol. XII. Skoro až do stol. XII. končila mše sv, těmito invokacemi. Teprve později přidána bvla modlitba k nejsv. Trojici P l a c e a t t i b i a požehnání lidu, jež při mši zádušní se vypouští. Konečně nádhernou apotheosou božství a člověčenství Kristova e v a n g e l i e m s v. J a n a (někdy i evangeliem ze dne) končí se mše sv. Tím jsem zadost učinil svému prvnímu úkolu pojednat o liturgickém textu. Stalo se tak co možná stručně, v hlavních rysech, ale myslím, že upřímnému příteli vznešené liturgie mše sv. a posvátnéfio textu a tomu, jenž upřímně se snaží vniknouti v taje bohaté liturgie mešní a ji co možná nejsvědomitěji vykonávat, postačí to, co zde c největší úctou a láskou k věci bylo podáno. Mám zde na mysli zvláště důstojné, úpiné, nezkrácené, ni-čím nenahrazené přednášení liturgického textu při zpívaných mších sv., jež bohužel dodnes jest na našich mnohých kůrech vzácným, málo důstojným anebo vůbec neznámým úkazem. Staf tuto uzavírám několika předpisy církevními o liturgickém textu mše sv. Vedle všeobecných zákonů a předpisů obřadních, z nichž některé jsem už na začátku uvedl, za-sluhuje zmínky dekret papeže A l e x a n d r a III. (1657), v němž se praví: ... jiný text nelze připustiti, leč ten, jenž jest označen jakožto liturgický, t. j. ten, jenž jest obsažen v posvátných knihách a v misálu. Podobně se vyjadřuje i papež I n n o c e n c II. Koncil basilejský praví: Quae cantantur, officio semper concordent, atque ex Missali desumta sint.« A S. C. R. (posvátná kongregace ritus 1854 na dotaz jedné diecese odpovídá, že jenom text z missálu anebo brevíře možno považovati za liturgický. 1) Retractat. 1. 2. c. 11. Summa theol. 111. q- 83. De sacrif. missae. I. VI. c. 10. | ||||
|