|
| ||||
| ||||
|
XLI. CYRILL 131
skladby Palaestrinovy, jsouf církevní díla Zelenkova mistrně pojata ve vážném slohu a duchu těchto starých velmistrů komposice církevní. Leč neméně cenné a zajímavé jsou i jeho skladby z oboru hudby světské. Zelenka žil a působil v době úpadku národa českého, v době, kdy národ náš nebyl samostatným činitelem kulturním a národním, jakým je nyní. Byl vystěhovalec, který na vždy zakotvil v Německu. Náš je rodem a krví. Umělecky vyspěl v Německu a v Italii. V Německu žil, sloužil tu a platně přispěl k povznesení hudební kultury ve skvělém jejím tehdy středisku u dvora dráždanského. Zde i zemřel. Nedivno, že vůči všemu tomu Němci Zelenkovi časově nejbližší posuzují našeho sourodáka jako svého. Ovšem jeden z nesčetných úlomků toho odnároGňovacího procesu, jenž Čechy a národ český držel v zajetí půl druhého století. Tak tomu bylo také v době, kdy žil Ze-lenka. Němcům byl Zelenka popsán jako český přjstěhovalec, který si zaslouží obecného uznání jako veliký umělec hudební. Uznání toho se mu také v Německu dostalo a sice přičiněním a zásluhou Bedřicha Rochlitze, největšího ctitele Zelenky, z jehož spisů —jak bylo již řečeno — také náš Fr. Palacký čerpal své vědomosti o Zelenkovi. Co Rochlitz napsal o Zelenkovi, je tak vroucí, tak pro nás zajímavé a tak výstižné, že postava Zelenkova bude dojista značně nám přiblížena, když doslov Rochlitzových článků a úvah o něm aspoň zčásti nyní Tuto uvedeme v českém rouše. Rochlitz v r. 1825 ve zmíněném již spise (Fúr Freunde der Tonkunst v díle II. na str. 179 a násl.) zaznamenává o Zelenkovi: » ... Než bych omlouval moji chybu, že jsem zde byl nepoměrně obšírný, chci ji, důvěřuje ve shovívavost všech čtenářú, ve prospěch několika z nich, dokonce zvětšiti aspoň v po-známce, ježto zde jmenuji ještě muže, jenž jako zcela rovnorodý náleží onomu váženému kruhu ') a který přece zústal tak neznámým, že ten neb onen z mých čtenářú a to i z nejobeznalejších, sotva asi zaslechl jeho i jenom jméno. (Gerber má toto jméno, avšak toliko něltolik řádek o něm. V) Jan Dismas Zelenka jest tímto mužem. Byj vrstevník Šebast. Bacha, jen as o 10 neb 12 let mladší, rodem Cech, avšak záhy již vystěhovalý do Drážďan a zde do kapely Kurfiřta Augusta, potomního prvního saského krále v Polsku umístěný jako houslista. Zde počaly se záhy jeviti jeho obdivuhodné dary ducha a jeho nezadržitelný sklon ke skladbě církevní ve slohu grandiosním a v učeném mnohohlasu, jak tehdá v Německu převládal. Zelenka byl králi znám. August I., jak povědomo, miloval umění, zvláště stavitelské a hudební a podporoval je až marnotratně; také jemu, konvertitovi, velice mnoho záleželo na tom, aby bohoslužbě ve svém novém dvorním kostele dodal co možná nejvíce slavnostního rázu a lesku. Tak ujal se Zelenky zvláště proto, že Zelenka byl mladík ve své víře horlivě zbožný, mimo to tichý, pokorně oddaný, a poslal jej na vyšší vzdělání k veleučenému a tehdy proslavenému Fuxovi, prvnímu císařskému kapelníkovi ve Vídni, a — když Fux byl prohlásil, že již neví, čemu by ho ještě vyučoval, že ted musí mnolio a různého slyšeti — na tři nebo čtyři léta do Italie, kde tehdy ještě umění hudební se udržovalo na nejvyšším stupni, kterého tam vůbec kdy dosáhlo. Doporučen knížetem, který v celé Evropě slynul a byl u veliké vážnosti a jmenovitě v Italii neobyčejně oslavován, nalezl Zelenka všady přístupu a používal všech velikých mistrů země té ; zvláště prý se však přidružil po výtce Francescu Feovi v Neapoli, což při příbuznosti obou duchů je snadno uvěřitelno a jeví se býti potvrzeno na slohu pozdějších děl Zelenkových. Tu povolal jej pak jeho královský příznivec a dobrodinec zpět a jmenoval jej svým prvním církevním skladatelem, v kterémž úřadě a pro kterýž na to výhradně až do svého skonu (1745) nejvěrněji žil a působil. Z onoho jeho poměru dlužno vysvětliti zevrubnější útvar jeho děl; z tohoto, jakoby pro ostatní svět nebylo ani jich ani jeho. Pokud se tkne jeho děl svědčí o takové prohloubenosti, a takové znalosti učené harmonie a o takovém výcviku v jejím ovládání, že jeho místo posunují na blízkost otce Šebastiana °) ; ale Zelenlca používal těchto předností zdrželivěji a povážlivěji, nevyhýbal se tak zatvrzele všemu, co světsky dramatického — vše se tu spojuje, aby mistr postaven byl po bok s největšími ze svých současníků jako rovnorodý, a abychom my vážně byli pobídnuti k jeho ožití, a vyslovuje se o Zelenkovi takto: :.. Jeho skladby, mezi nimi neméně než 108 žalmů, jsou v dráždanských sbírkách hudebnin. Naše prameny vykládají nám hojně o zapomenutém skladatelovi, který by potřeboval Riehla, aby dospěl k poctám, jež mu náležejí.« ') Rochlitz dotýká se v dotyčné stati: Karla Filipa, Emanuela Bacha, Fascha, Benevoliho, Fea a Scarlattiho. — Pom spis. Poznámka Rochlitzova. °') Bacha. Pom pis. | ||||
|