|
| ||||
| ||||
|
XLI. CYRILL 133
manýry«. — Po Zelenkově návratu od Scarlattiho 12) došly jeho církevní skladby, pině za-slouženého vyznamenání, leč méně u dvora jak u vážných znalců. Mužové, jako Seb. Bach, (který Dráždany častěji navštěvoval), Homilius a j. nijak netajili, že skladbám těm dávají velikou přednost před skladbami Hasseho stejného druhu. Hasse cítil se takovými úsudky znepokojen. Nevystihla snad jeho chof tento neklid' a nezvěděla snad o jeho důvodu ? Tu však nebylo zajisté třeba, než jen jednoho jejího slova v pravé chvíli a Zelenkovy skladby — provozovány zprvu zřídka později skoro vůbec — nebyly dále provozovány. Leč ani to ne-vyrušovalo našeho dobrého muže ani v práci ani ve vděčném předkládání toho, co pracoval pro svého vládce. Zůstal u všeobecné vážnosti až do smrti své, která jej stihla asi v r. 1750. Že od té doby nikdy žádná z jeho skladeb nebyla v Dráždanech provozována, tím je zaviněno, že až na malé výjimky propadly zkáze. 13) Ve všech, jež jsem poznal, klade se váha jedině na sbory; ale také se jako sbor spracovává všecko, co jen dle slov textu je přípustno. Tyto sbory prokazují, co Fux tvrdí o vědomostech a dovednostech svého žáka; také však dokazují, že Zelenka se v Italii naučil používati volněji a účelněji těchto vědomostí a tak se státi srozumitelnějším a účinnějším. Jeho melodie ve sborech jsou vždy jednoduché a úměrny slovům textu; jeho obdivu-hodná zvláštnost spočívá však v jeho harmonii. V této harmonii vyjadřuje se Zelenka — dle toho, jak je na místě — tu velikou a odolávající silou, tu pokornou a vroucí zbožností. Jeho zpěvní hlasy uměle spředené plynou vždy lehce a přirozeně, jeho hlasy orchestrální, všude závažně spracované, zůstávají ve svých mezích, a jakkoli vystupují životně, přece nikde nejsou na újmu zpěvu. Pevná stavba ve výrazu, třebas věty byly sebe déle rozpjaty a klidně vytrvalé propracování námětů dodávají větám těm větší váhy a hlubokého, trvalého dojmu : vše shrnuto, dává jeho dílům toho církevního posvěcení, jaké již v této době řídkým jest úkazem.« Pokud jsme z letopisů české hudby zpraveni, byl Jan D. Zelenka prvním, kdo jako tvůrčí duch v dobách pobělohorské relietněji do poměrů hudebních u nás zasáhl. Před ním bezmála na celých 100 let neznáme jediného pozoruhodnějšího talentu hudebního, který se zrodil v naši zemi. Zelenka, syn českého jihu, jehož mládí byla odkájeno mateřskou mluvou, kterou až do pozdního svého věku v paměti podržel, pak zpěvem a hudbou rodného kraje, splývá s kruhem hudební kultury české důsledkem shora uvedeného historického fakta a tím že seznav za mládí svého základní prvky hudební kultury své domoviny, vešel s ní za sběhu zvláštních sollenních aktů jako hotový umělec tvořivý v přímý styk, ne sice trvalý ale ne-sporně na všeckv časy významný : jest vším tím dalekosáhlým zjevem starší naši hudby. Tak vyhraněn je základ pro Zelenkovu postavu v historii české hudby a tak kol-kolem dána je vlastní půda, v níž tkví podklad pro výhledy po celém jeho životě a jeho uměleckém díle. Značná účast, s jakou byla u nás ode dávna sledována Zelenkova umělecká činnost, ač se omezovala na vlastní působiště jeho v Dráždanech, jest prokázána již provozováním jeho melodramu »De Scto Venceslao« za korunovačních slavností císaře Karla VI. v Praze r. 1723, kterým česká hudba byla officielně tehdy representována. Z tohoto fakta zajisté je zjevno, že tehdejší naši předkové měli se Zelenkou styky a že věnovali pozornost jeho skladbám. Dále jest historickou skutečností, že mezi skladbami Zelenkovými nalézá se motetto, složené na česká slova »Chvalte Syna božího«, tedy skladba určená pro české kruhy. Tyto skutečnosti tvoří dostatečnou základnu pro úsudek, že Zelenka a jeho skladby představují v rámci dějin starší hudby české pozoruhodný, zvláštní oddíl, který piným právem zasluhuje všestranného docenění. Jisto jest, že kolem let šedesátých minulého století") — jak ještě blíže bude pověděno — stávaly se u nás až typickými tužby, by možno bylo některé ze skladeb proslulého krajana našeho Zelenky uslyšeti též v naší domovině. ''') Feo nebyl učitelem Zelenkovým, jak se tvrdilo, nýbrž jeho důvěrným přítelem a tím někdy as také jeho rádcem. (Pozn. Rochlitzova.) ") Co se z nich ještě zachovalo, dílem úpiné a dílem ve zlomcích, zachraňuje se právě nyní, a co možná se ted dává do pořádku. (Pozn. Rochlitzova ) 1') Pisatel článku o Zelenkovi v »Daliboru« z r. 1859 praví: D ... co víme my Čechové o Zelenkových kostelních skladbách? Tolik jako nic. Přáli bychom si, aby jeden z našich snaživých ředitelů kostelní | ||||
|