|
| ||||
| ||||
|
XLI. CYRILL 135
novuje doslovně: »Dále se připomíná, že tato výhoda, podle které vyučovací kodiny v ročnících započítávají se po 5f, hodiny do výměry vyučovací povinnosti, vztahuje se toliko na cvičné učitele, avšak nemá platnosti pro ony osoby učitelské stejné hodnosti jako cviční učitelé, které podle své služby v ročnících vyučovati jsou povinny, jako na př. učitelé hudby, tělocviku atd.« Tím jsou hudebníci zřejmě zkráceni, ba i hmotně poškozeni. Cvičnému učiteli, z hudby třeba nezkoušenému, vyučuje-li na př. hře na housle v některém ročníku, počítá se? každá taková hodina za '/',, kdežto odborníkovi, který pro tento předmět jest ustanoven a aprobován se to odpírá. Jemu čítá se tatáž hodina v paralelní skupině téhož ročníku obvykle. Je snad jeho vyučování méně cenné ? I tato nesrovnalost je možná : Cvičný učitel, byf i bez zkoušek hudebních, zastupuje místo druhého učitele hudebních předmětů. Stačí, by učil 20 po pěti čtvrtinách čítaných hodin k docílení piného počtu, kdežto skutečný učitel hudby těchže hodin musí mít 25. Jsou-li pak oba stejně ve 25 hodinách týdenních za-městnáni, dostane se cvičnému učiteli remunerace za 5 hodin přespočetných, jež učitel hudby musí učit dle svého závazku. Bylo by jistě spravedlivo, postaviti hudební inteligenty-učitele na ústavech učitelských na roveň učitelům hlavním. Pokud však se tak státi nemůže. kéž školní úřady v uznání kulturního poslání těchto státních učitelů, kteří na rozvoj církevní i světské hudby přímý i nepřímý cnají vliv, ocení jejich práci a píli aspoň tak, jak jim to bylo jejich ustanovovacími dekrety zaručeno. ^^^ JAN NEE'. BOHÁČ: Volné kapitoly o liturgii. (Pokračování.) Zbývá ceně pojednati o liturgickém zpěvu. zvaném chorálu. Církev během staletí přijala téměř všecka umění do svých služeb. Stavitelství použila ke stavbě chrámů. malířství a řezbářství k jejich výzdobě. Mezi nimi však první místo dala umění hudby a zvláště zpěvu. Ještě nestály její nádherné basiliky, ba ještě ani v katakombách a v domech římských neupravovala míst bohoslužebnýc',t a již přece dávno ve velebném večeřadle jerusalemském sám Kristus Pán slavil první nekrvavou obět Nového zákona za zpěvu žalmů a díkůčinění. (Mat. 26, 30.) Pohanský spisovatel P 1 i n i u s ml., místodržící v Bithynii, (žil kolem r. 95 p. Kr.), ve své obžalobě na křesfany uvádí, že se scházejí v určité dny ráno před východem slunce a zpívají chvalozpěvy na Krista, svého Boha. *) Kdy již zpěv v církvi měl zapuštěny pevné kořeny a těšil se čilému rozkvětu, ostatní umění teprve nenáhla byla odjinud přijímána, nebo jakožto originelní se rodila v kolébkách prvních křesfanských chrámů století čtvrtého a pátého. Vývoj církevního zpěvu pokračoval paralelně s vývojem liturgického textu a liturgie vůbec. Prvky jeho byly vzaty z bohoslužebného zpěvu židovského (t. zv. psalmodie — zpívání žalmů), řeckého a římského. Ovšem že přenesení zpěvů antických nebylo nijak přísné a mechanické, nýbrž zpěvy ty proniknuty byly novým duchem, ryze křesfanským. V tom právě spočívá síla křesfanství, že dovedlo vymoženosti a krásy vzdělanosti pohanské při-způsobiti a v souhlas uvésti s názory vlastními. Nejstarším útvarem zpěvu církevního byl zpěv s t ř í d a v ý, r e s p o n s o r i o v ý, před-nášený střídavě jedním zpěvákem a sborem, a zpěv a n t i f o n i c k ý, přednášený střídavě dvěma sbory. K těmto zpěvům druží se záhy výtvory, vzniklé už na vlastní půdě církve, různé antifony (kratičké průpovědi, jež byly vkládány mezi jednotlivé verše žalmů), hymny a kantika. Prvními ochránci a příznivci zpěvu liturgického dlužno jmenovati na východě sv. Jana Zlatoústého (t 407) a na západě sv. Ambrože, arcibiskupa milánského !fi 397). Zvláště sv. Ambrož získal si o liturgický zpěv a jeho rozkvět velikých zásluh, tak že církevní zpěv ve století čtvrtém a pátém má po něm název z p ě v a m b r o s i á n s k ý. Hlavní zásluhou sv. Ambrože jest, že uvedl různé druhy obřadového zpěvu, jmenovitě zpěv *) Plinii Epistolae lib. X. ep. 97. | ||||
|