|
| ||||
| ||||
|
XLI. CYRILL 147
Ano, tak písávala naše sv. Matka za svých mladých let ... Na prvých listech jejího zápisníku nalézáme tah —~— __ v I, který jest jen zaokrouhlením tahů Tah prvý značí notu nízkou, tah druhý notu relativně vyšší, tah třetí notu relativně nižší. Tyto tahy (l. 2. 3.) sloužily, jalo známo, v řečech klassických a slouží dosud v některých řečech moderních k označení slabik, jež se mají pronésti hlasem relativně vyšším nebo nižším. To praví již samo pojmenování, kterým tyto čárky označujeme, totiž slovo akcent. Nebof »accentus« povstalo z »ad« a »caritus« ; znamená tedy, že slabiky těmito čárkami označené měly se zpívati t. j. měly se pronášeti tónem relativně vyšším anebo nižším. Měla-li býti některá slabika pronesena hlasem vyšším, kladl se na ni »accentus acutus«, jenž se psával od spcdu nahoru ; a svou do výše zašpičatělou formou připomínal, že hlas se má povznésti do výše. To připomíná téí slovo acutus které znamená netoliko ostrý, špičatý, nýbrz"_ také pronikavý, jasný, vysoký, jak toho užívávali klassičtí spisovatelé při slově »tonus« (zvuk;. Opakem tohoto akcentu jest »accentus gravis«, který sesílen v části horení dělá se cd strany levé k pravé N. Jest opakem akcentu prvého nejen podobou a polohou, nýbrž i významem. Znamenáf slovo »gravis« těžký, vážný, ale také hluboký. Znamenal tedy tonus gravis« tón hluboký, basový, kdežto tonus acutus« tón vysoký, diskantový. Spojení těchto dvou akcentů znají dobře řečtináři pode jménem přízvuku průtažného (.rčQru;tcdu~),r ,-ro~-~ ícc — r, - - - /\), frančtináři pak jako l'accent circonflexe (/\i, který vyslovujeme asi tak, iako pronášíváme naše »ták«, vyslovujeme li je dlouze ve smyslu ironickém. Řeknu-li touž na př.: »Ták, ty's to vyved!« slyším Při samohlásce slova prvého, pron.`"ím li ji dlouze, neklamně dva tóny: prvý vyšší, druhý nižší { / = n 1. rojením zmíněných dvou akcentů povstaly také první značky notové, jak vidíme na neumě vrchu napsané, na níž tah 1. a 3. _ »accentus gravis« znamená svou polohou (i když je sesílení vvnechánol tón nízký, kdežto tah 2. _ accentus acutus« znamená tón vyšší. Všimněme si dále toho, kterak naznačujeme akcent gestem. íV1ám na př. dítěti hluchoněmému, jež se naučilo již mluviti, ale mluví dosud monoto7ně, znázorniti, jalo by správně vyslovilo uvedené slovo »accéntus«. Jak to udélám? Nemohu jinak, nežli že mezitím, co slabikuji slovo tak, aby mi je mohlo dítě od úst odečísti, doprovázím slabiku přízvučnou pohybem ruky vzhůru Nebof, kdybych při této slabice učinil gesto rukou dolů, jistě mi dítě vysloví t. j. pronese slabiku přízvučnou tónem nižším, nežli druhé dvě, a tím promění formu oznamovací ve formu tázací, při níž akcent pathetický pohlcuje akcent slovný, jak dobře vystihuje chorál, an vyjadřuje melodii otázky touto křivkou: Nuže: I. vyslovím-li správně lat. slovo »accéntus«, slyším neklamně, že slabiku pří-zvučnou pronáším tónem vyšším, nežli druhé dvě 2. chci-li modulaci hlasu, kterou při vyslovení vnímám, učiniti oku viditelnou, píši slabiku přízvučnou výše než ostatní; 3. a chci-li pronesení slabiky přízvučné znázorniti gestem, činím rukou pohyb vzhůru. Proč to? Činím tak bezděky, mimovolně; dělám to proto, poněvadž jinak nemohu. Zde jedná nepředpojatá přirozenost, která tím dokazuje, že každý nepředpojatý přirozeně cítí, že slabika přízvučná náleží k arsi, ke zdvihu. K témuž závěru docházíme, pozorujeme-li akcent n e t o l i k o s e s t a n o v i s k a nrelodického, jak jsme nyní učinili, nýbrž i se stanoviska dynamického. Ačkoliv jest totiž akcent původu melodického —jak slovo samo nasvědčuje — a znamená tedy původně toliko vyšší tón slabikv přízvučné, jak i odpůrci školy solesmesské při-znávají, pozorujeme přece, že tuto slabiku pronášíme netoliko tónem vyšším, nýbrž že jí dáváme důraz, že slovo na této slabice přiostřujeme, zahrocujeme. Toto zahrocení slova na slabice přízvučné nemůžeme graficky jinak znázorniti, než jak jsme učinili v případu prvém, totiž: (,accéntus«). Též pohyb ruky, jenž by měl znázorniti toto přiostření slova na slabice přízvučné, nemohl by býti podstatně jiný než v případu prvém. Tím potvrzujeme opětně pravdivost poučky, že přízvuk latinského slova náleží k arsi, nebo alesporí spíše k arsi než k thesi. Nebof pohybem ruky vzhůru neoznačujeme nikdy | ||||
|