|
| ||||
| ||||
|
166 CYRILL XLI.
KAREL BQČEK: O „zvráceném akcentováníl~ chorálu ed. vat, (Dokončení ) Pan dopisovatel z Ameriky, vytýkaje > novému, chorálu »zvrácené akcentování«, vy-zývá, bychom srovnali introit mše »Requiem acternam« ed. vat. s ed. med. Nuže, staniž se mu po vůli! Výtka »zvráceného akcentování« může se ve zmíněném introitu týkati toliko slov »eis« a » Domine-, poněvadž při ostatních slovech obě edice v podstatě souhlasí. Abychom mohli tedy posouditi, kolik viny z této výtky padá na ed. vat., srovnejme uvedená slova ed. vat. s rukopisem. Není jistě neznámo, že základ úpravy ed. vat. tvořil vedle jiných hlavně Codex svatohavelský, který vznikl z mešního antifonáře svatořehořského, jejž s sebou nesli Romanus a Petrus, které koncem VIII. století vyslal papež na sever, aby šířili známost řehořského zpěvu. Romanus, jenž se na cestě roznemohl, zůstal v klášteře svatohavelsltém, kdež za-ložil pěveckou školu. Považuje se tedy Codex svatohavelský za bezprostřední opis, po případě za soubor melodií chorálních napsaných dle tradice vyvírající z antifonáře Rehořova. Nuže, co nacházíme v tomto Codexu knihovny svatohavelské, jenž pochází z X. stol a jest označen č. 339? Shledáváme zde *) napsáno písmem primitivním do poslední tečky to, co nám běžným nyní písmem podává ed. vat. Vizme! Codex svatohavelský : e-is Do- m i- n e Edice vatikánská: e- is Do - ini - ne Edice medicejská: e is Do - mi-ne Srovnáváme-li rukopis svatohavelský s ed. vat., shledáváme naprostou shodu jak v notaci tak v podložení slabik. 0 edici medicejské toho říci nemůžeme. Nebof, aby se vy-hnula tak zv. -zvrácenému akcentování, zkomolila notaci a podložila jinak slabiky, jinými slovy: jednala libovol c ě. Jelikož tedy'jak notace tak podložení textu v edici vatikánské souhlasí úpině s rukopisem Codexu lsvatohavelského, platí výtka, která se činí ed. vat. jednomu z nejstarších rukopisů chorá u řehořského. Nuže, lze opravdu vytýkati Codexu svatohavelskému a z něho přepsané ed. vat. ve zmíněnýc h slovech »zvrácené akcentování« ? Nikoliv! O zvráceném akcentování mohli bychom m luviti jenom tehdy, kdyby chorální melodie obsahovaly absolutní skupiny přízvučné a nepřízvučné, t. j. přízvučné a nepřízvučné samy o sobě, nehledě k textu. Tomu však tak není. V chorálu melismatickém (vy)ímaje části metrické, kde, jako v řeči vázané, vévodí metrum) stává se skupina notová přízvučnou nebo nepřízvučnou nikoli svým postavením, nýbrž textem, slabikou. Mluvíme sice při rozboru chorálních melodií (bez textu) o skupinách arsických a thetických, ale nikoliv o přízvučných a nepřízvučných. Přízvučnou je ta nota a ta skupina not, která stojí nad přízvučnou slabikou; nepřízvučnou pak ta, která stojí nad slabikou nepřízvučnou. Či domnívá se snad p. pisatel, že uvedená skupina nad slabikou e- ve slově »eis« (ed. med.) je přízvučna sama sebou? Kdyby tomu tak bylo, musila by býti tato skupina přízvučnou také nad slabikou -at ve slově »luceat«. Ed. med. lú - ce - at ') Paléographie musicale sv. I. str. 113. | ||||
|