|
| ||||
| ||||
|
168 CYRILL XLI.
dem! V přepisu prvém vystupuje známé medicejské »rubatoa s důrazem na nejvyšší a poslední notě skupiny. Toto ošklivé vyrážení zmíněných not, které často přechází v hýkání, bylo největší ohyzdou dosavadního spůsobu zpěvu chorálního. Bohužel, uvykli mnozí zpěváci, kteří byli odkojeni chorálem medicejským, tomuto vyrážení zvláště posledních not skupin nad slabikami přízvučnými tak, že se jim zdá, že nebyl přízvuk slova dosti označen, zazpívají-li takovou skupinu dle theorie solesmesské z ed. vatikánské, kde tento poslední úhoz schází. Jak přirozeně naproti tomu a proto i příjemně plyne melodie přízvučné skupiny ed. vat.! Obdrževši na první notě skupiny iktus, jenž odpovídá síle slabiky přízvučné, plyne pravidelným, klidným tokem rhytmickým až do konce. Tento chod melodie přirovnal bych k nehlučnému chodu ohledupiného člověka, kdežto prudké nárazy chodu melodie medicejské připomínají mi hřmotné kroky, při nichž zařinčí ostruhy a zasténá kámen, jejž u vědomí síly nemilosrdně tepe těžce kovaná obuv vyzbrojeného syna Martova .. . Tento rozdíl mezi přednesem chorálu med. a vat. vystupuje ještě jasněji na těch místech, jimž pan pisatel vytýká zvrácené akcentování, t. J. kde edice vatikánská dle zásady: přízvuk latinského slova náleží k arsi, která se vyznačuje vzmachem, důrazem, krátkostí, přiděluje v souhlasu se středověkými rukopisy slabice přízvučné notu jednu nebo skupinu krátkou, kdežto druhé slabice, jakožto části thetické, která se vyznačuje délkou, úbytkem síly, sklonem ke klidu, přikazuje skupiny delší. Vizme příklad na slově -Domine« ze zmíněného introitu, jež jsem nahoře uvedl v notách chorálních. V moderním notopisu píši opět, jako svrchu při slově -eis~, dle dosavadní praxe přednesu takto: Ed. vat. i —~ Dó - mi ne. Ed. med. s Dó - - - - mi - ne. Na přepisu z ed. vat. dle theorie solesmesské vidíme, že slovo »Dominea sděluje důraz své slabiky přízvučné notě f, tak že melodie následujících dvou skupin, přijímajíc ze slabiky přízvučné jen tolik důrazu a tolik síly, kolik při správném pronesení slova při-padá na slabiky nepřízvučné, odpovídá svým klidným tokem rhytmické povaze zmíněných dvou nepřízvučných slabik. Edice med. naproti tomu klade nad slabiku přízvučnou celou velkou skupinu not, nutíc tak zpěváka, aby povahu sla.,iky přízvučné sdělil netoliko notě jedné, jako v ed. vat., nýbrž celé skupině not, jež stojí nad slabikou Dó-. Tím jej nutí, aby zpíval tuto skupinu daleko silněji, a tím ovšem i hruběji, než v ed. vat.; a kladouc na konec skupiny (jako obyčejně) virgu, způsobuje opět, že přízvuk slabiky Dó-, jenž se zračí v celé skupině not, vynikne v poslední notě skupiny v celé své síle, ale ovšem také v celé své dotěrnosti a ohyzdnosti. Že tato chyba vyniká tím více a tím ostřeji, čím delší je přízvučná skupina a čím vyšší jest její melodie, netřeba připomínati. Takovou skupinu zpěvák v pravém slova smyslu vykřičí a vyhýká ... Tal, na př. ve slově »eis«, jež jsme uvedli na prvém místě, bude zpěvák skupinu nad slabikou e-, jakožto přízvučnou zpívati dle edice med. daleko silněji, nežli ten. jenž bude tutéž skupinu zpívati z ed. vat. jako nepřízvučnou. Nebof, kdežto se tento zpěvák, když byl dal iktus první notě skupiny, přehoupne delikátně (po případě falsetem) přes notu c, prodlouží a vyrazí ji zpěvák prvý, stíraje tak všecken pel z posvátnério chorálu. Není tedy tak zv. »zvrácené akcentování«, jež ed. vat. přejala z nejstarších rukopisů chorálních, nikterak na škodu této edice, naopak tvoří velikou její přednost a při tom od- povídá úpině povaze přízvuku latinského slova, tak že zde o nějaké zvrácenosti mluviti nelze. Že jest dosti veliký počet zpěváků, kteří nedbajíce přízvuku slova, vyrážejí skupiny nad slabikami nepřízvučnými, a že totéž činí mnozí, kteří dobře nerozeznávají a následkem toho zaměňují význam slov akcent a iktus, toho ovšem popírati nelze, ale to na věci také ničeho nemění. Těmito chybami není vinna edice vatikánská, ani theorie solesmesská, nýbrž nedostatek theoretického vzdělání, nedostatek jemnocitu a piety a —špatný příklac: učitele. | ||||
|