|
| ||||
| ||||
|
XLII. CYRILL 9
Spí tvrdě, odpočívají od starostí. Proto je slunko nebudí, probouzí je každodenně trubka, a to tak šetrnou melodií, že zvolna procitací. Však slyš! K jich lůžku kdos ranní pozdrav nese. Hlaholí zvony. Zní Ave na úsvitě, zní v cizí zemi ale ieho svatý hlas, jenž se střech věží cizího města do dálek se snáší, jak vlaštovička vlétajíc pod starý, pohostinný krov, ten ke mně ševelí: »jsi doma, vždy( i tu Matka Boží denně se uctívá, až sem sahá Její slavná říše, i tu národ li blahoslaví. Nuže, vzmuž se! Vstaň a vzdej Jí chválu!- Ó, bych slyšel ještě jednou, jak po širém Božím světě srdéčka, srdce rozechvěla hrud zvonečků, zvonků a velikých svatých zvonů jitřním Angelus Domini. Ave regina caelorum, ave Domina .. . Moje rodné městečko bylo ode dávna uzlem cest, k němuž se sbíhaly cesty a cestičky vedouc s horských vsí a městeček na pahorkatině českomoravské, od pramenů slíčné Svratky, dumavé Doubravky, prosté Chrudimky. Po nich putovaly průvody ctitelů mariánských. Maličká hrstka lidí, shrbené ženy se suknicemi do boku vykasanými, na zádech v loktuši nesou koše s potravinami na cestu. Kol vůdce, předříkávače písní, kupí se jeho několik kamarádů. V předu hlouček dětské drobotiny. Procesí z bohatší osady na horách bylo výpravnější. Družičky v pečlivě vyžehlených, sněhobílých šatečkách, vyzdobily si své kudrnaté hlavinky věnečky ostrých barev, z umělých kvítků; vždy( nesou >Panenku Mariitt. Jak dvůr kol kněžny, tak něžnost dívčí seskupuje se kol sošky Rodičky Boží na nosítkách upevněné, a ty, které již nemoh(-,u sošku nésti, alespoň zachycují se paprsků pentlí všech barev, jako když drobné hvězdičky k svému slunci se pojí, tak družice provázejí svou Paní, svůj ideál. Slovácko má svůj pestrý kroj. Náš chudý horský lid v těchto prostých mariánských průvodech hledal svou poesii. Přemýšlel jsi o tom, milý čtenáři, kde tu půvab, kde kouzlo, v čem zdravé jádro? Jako chlapec prohlížívaI jsem vždy se svými sestřičkami na našem rynečku, jak ty různé průvody poutníků, jež před mariánskými svátky naším :něstem putovaly, jak vypadají, jak bohatě je vypravili, zda si dali záležeti na pořádku a vyzdobili obraz svého Pokladu, jak nejněžněji uměli. Prostou modlitbou svého vůdce hovořili poutníci o lásce k Matce Baží, jednoduchou až neumělou písní snažili se pozvednouti zraky své k Té, kterou ctili a pro niž vydali se na dalekou cestu. Povídá se, či již jen povídalo, že prý Jesuité, ti nenávidění z doby české protireformace, kteří pálili české knihy a nemilovali náš lid, ti prý učili a násilím vedli národ náš k Marii. Tak nevědomě se píše. Národ, který za krále a císaře Karla IV., blahé paměti, skoro ze všech ostatních nejněžnější úctou Inul k Svaté Panně, ten, jenž Královny nebes ani za svého husitství nezapomněl, složiv perly písní a jejích chval v ojedinělých, vzácných bRoráteche, a krásných chvalozpěvech českých i latinských, ten národ nepotřeboval, než ze svého umdlení se probuditi. Vždy[ umdlel, když tajemství Boží zpytoval. Čím opravdověji prahnu] po království Božím ve svém podivuhodném náboženském životě, tím radostněji počal žíti pod ochranou a v náručí Matky Boží, Matičky své. Je-]i tedy co v našem osvětovém životě oprávněno, jsou to marianské průvody. Nevšímali si jich dosud; nám cyrillistům však nesmějí býti lhostejné. Vždy( to jest úhor nevzdělaný, na němž ruka pilná musí zkypřiti pole pro popularisaci myšlenek cyrillských, aby i širší vrstvy snadno a tím lačněji přimknuly sq k velikému zdroji katolické bohoslužby a jejímu velikému umění. Až dosud všecka naše procesí k chlumům a týnům marianským byla velkým, lidovým projevem lásky ke Kristu a Marii. Značila se ta láska zevně i vnitř. Chudé horské procesíčko kráčí v hloučku za křížem, který je vyzdoben věncem z umělých květin. Za svým Otcem k Matce jdou. Jen někdy zavítal k nám průvod, asi z městečka, s knězem; pod vlajícími korouhvemi kráčeli poutníci radostněji; řada bělostných drůžiček, zástup vážných mužů, nepřehledné hlavy dívek a žen jako vítězné vojsko jde spořádaně a směle k trůnu milosti. Pod prapory a symboly víry shromážděn lid pevnou od-daností ke Kristu, ale mimo to dětská přítulnost na znamení nadějí a větší jistoty rozdala do rukou všech odznak marianský, svatý růženec. Zachytili jste již někdy jediný aspoň záchvěv oné produševněnosti jednání a myšlení u takových marianských ctitelů. Víte již, co uvědomělého klidu a síly čerpají ti všickni z modlitby svatého růžence? Hleďte, co světu zevně se naznačuje, to také v srdci víří, to chvěje se láskou čistou, prostinkou, jako pomněnka v zelené lučině u lesa, to šumí jako háje na pozdrav vzdáleným horám, to proudí mocně jako proudy řek do oceánu za jasem hvězdy mořské. Ó, znáte píseň marianskou? Písně poutnické? Ty nejjednodušší, jež se nám již nelíbí, vzaly si za vzor řeči z národní písně a odposlouchaly melodii z lidové hudby taneční, jsou kostrbaté, někdy i nejapné, ale jdou od srdce. Nesmíme se jim smáti; vždy( i prosté kvítko zdobívá st oly velmožů. | ||||
|