|
| ||||
| ||||
|
XLII- CYRILL 23
skati větší popularity. Jsme podivní, když něco dobře zavedeno, hledí druhý úpině pře-vrátiti, ale ne k lepšímu. Často i záliba v pěkném církevním zpěvu bývá všelijak vykládána. Jinde za slušné provedení posvátného zpěvu nesklízí se často aspoň uznání, spíše neoprávněných výtek. Jak je ale naopak takovému řediteli kůru, když vidí ocenění za svou námahu, když slyší povzbuzení, radu a p. Kterak však odpomoci nedostatku varhaníků a ředitelů kúru na venkově, kde na ně-kterých místech kolikráte není skoro žádného příjmu? Jest sice obtížno pro učitelevarha-níka zastávati funkci tuto z mnoha příčin, z většiny osobních, věnuje-li celou prázdnou chvíli k pěstování církevní hudby a zpěvu, ale kdyby místa taková byla slušně honorována, že by v učitelstvu i při vší reformě ústavů učitelských našlo se dostatek dobře znalých pěstitelů chrámové hudby a zpěvu, kteří by s láskou chopili se práce. Absolventům kursů varhanických, zřízených v posledním čase jako odpomoc nedostatku jich pro venkov, bude často scházeti základ vše- Preludia. obecného vzdělání a jistý stupeň inteilgence na venkově důležitý to důvod autority. Za to pro varhaníky-ředitele kůru -- z povolání, nebude hned tolik lásky, ochoty a příznivých okolností, by i na venkově, na menších kůrech, což bychom si přáli, rnohli jako dobře situovaní zdárně ku povznesení zpěvu a hudby působiti. Bylo by třeba ještě zmíniti se o zpěvácích o poutích, procesích a p., kteří nepodléhají žádné kontrole, rovněž o dovoleném prodeji bezcenných písní o trzích a o jiných ještě závadách, ale i to všechno postupem času dalo by se odstraniti. Nynější doba arcif není příliš vhodna k rychlejšímu řešení otázek zlepšení církevního zpěvu, ale ti, jimž leží zdar věci té na srdci a jsou k tomu povolaní, mohou mnohé vy-konati. jmenovitě materiál připraviti, bychom brzy toho dosáhli, aby opravdovým vedením povznesl se vkus a úroveň našich starých, krásných lidových zpěvů chrámových. Jen trochu lásky a vytrvalosti! ^^^ Vzpomínky a nálady napsal JOS. KLEMENT, t. č. ve frontě. Zapadlo slunce za širé lány ~jherské Sedá, topolová alej zvolna juž vystupovala k obrozu svým obrovitými obrysy. Stály její stromy jak zástup poutníků, kteří vážně kráčejí, s hlavou skloněnou kamsi do daleka, v temnou noc. Ve svém zadumání jakby náhle stanuli. Jen já jsem spěchal jejich dlouhou řadou, tou rovinou, širou pustinou, za večera k lidským příbytkům. V dáli pojednou kdos na mě pokynul. Čím blíže jsem přicházel, tím veseleji na mě volal, hovořil — sličný, bělavý kostelík. Již rozeznával jsem zcela určitě jeho štíhlou, osmihrannou věž v slohu románském, s cimbuřím a malými trojdílnými okénky; hle, jak vynořilo se i mřížoví u hlavních dveří i kružby okenní. Vkročil jsem. Uvnitř v apsidě v 7 okéncích družily se kol hlavního oltáře obrazy světců uherské země. V lodích postranních pod krásným románským zakroužením okenním zdravily mne s jedné strany jasnou barvou svých postav výjevy růžence radostného a z oken protějších svatí spisovatelé evangelií. Ale obrazy ty na oknech zvolna ... rychleji se ztrácely, barvy jejich hasly, jako vidění už mizely. To soumraku tíha valila se krajem. Na nebi hvězda noci nikdy neustoupí, tak i věčné světlo před oltářem víc a více plálo, až dveře domku na oltáři — brány svatostánku divným zazářily jasem, jenž věští mír a sladkých snů a tužeb spinění. Jal< hvězda naděje se světlo chvělo, by nikdo nezbloudil a dobře došel k domu naděje a života. — Poutník znavený, se srdcem bolestným a duší ztrápenou se shroutil před oltářem k modlitbě. V tom tichu, kterým svět se nikdy neztiší, v té slastné, konejšivé chvíli, již marně bys hledal kdesi v stínu lesa, v té slavné náladě, jež k Tobě vážně promlouvá, jak velikou jest cena duše Tvé, byf osoba Tvá jen krupějí byla v nesmírném zástupu lidstva, v tom okamžiku svatém před Svátostí, před Bohem-člověkem věčné divy, věčná díla se tvoří. Opuštěný našel tu přítele, umdlevaiící a zmalomyslnělý setkal se tu se svým vůdcem; jenž marně hledal, tu poprvé začal dýchati opravdovým štěstím. A všichni nesli svá zhojená, potěšená, zradostněná, povzbuzená srdce domů do svých dílen, příbytků, k svým pluhům, k svým kníhám ... Jak svaté místo! Tu prvosvětci všech křestanských národů snili o štěstí pravém svých poddaných, sotva ke Kristu obrácených ! Pozoruj jen Methoda svatého, Štěpána krále, sv. Ludmilu kněžnu, vojvodu Václava! Odtud vyžehly jiskry prvé osvěty, zanícené stavbou a zakládáním chrámů, škol, klášterů. V kterém zátiší se rozechvěla srdce duší svatých písněmi, chválami o Tvůrci, Spasiteli, Dárci? Za-mysli se o tom, když slýcháš velebné melodie písní starokřesfanských, před kým as snoubila se prvně se slovy určenými k svaté oběti? Umělci křesfanští, katoličtí všech věků a národů utíkajíce se svými tužbami v samotu k Spasiteli vyprošovali si tu požehnání, obnovovali svou tvůrčí sílu nazíráním na věčnou Krásu. | ||||
|