|
| ||||
| ||||
|
X L I. CYRILL 41
sluje tedy Černohorský »Otcem české hudby«; nebof oplodniv domácí hudbu novými duševními proudy doby, stal se svým vlivem jako učitel i jako následovaný umělec představitelem nové epochy v hudbě naší a tím otcem všech stoupenci'1 kolem něho soustředěných. Vlivem Černohorského brala se tvorba hudební po celou řadu let a generací u nás cestou jím vykázanou, tou, že díla našich skladatelů v řečenou epochu spadající vytvářena byla formelně a zjevně dle konvenience současného vývoje evropského, že však obsahové a vnitřní jádro děl těch t. j. vlastní koncipování jich dělo se v duchu starých a na hudbu vážnou u nás bohatých tradic.") Cestou touto dostala se česká hudba na koleje vedoucí k dalšímu pokroku, ale celkem na podkladu domácím. Nemáme sice dosud přesných dokumentů o tom, jak zachovala se stará hudební kul-tura a jaký stav její byl před vystoupením Černohorského, ale z dokladů, jež se z ní během času objevily a jež stále se ještě odkrývají, na jevo jde, že těsně k době pobělohorské bylo v našich vlastech pravé pole pro hudbu kontrapunktickou (Harant). Z této tvorby dochoval se i přes nepřízeň doby a také později na dále se udržel u nás zvláštní smysl a sklon k hudbě slohu vážného a odtud snad pochodí zvláštní psychologie a logika in musicis, kterou lze stopovati u Černohorského i později v pracích jeho vyučenců.'') Ovšem: z onoho někdejšího velkého umění kontrapunktického ve vlastech našich po pádu národnostní samo-statnosti do času Černohorského mnoho as nezbylo, poněvadž nositelé jeho byli většinou vypuzeni neb vyhynuli, leč nicméně zůstalo zajisté v krví těch, kteří v zemi potrvali.") Co v Čechách na dále z dřívější kultury hudební zůstalo a nebylo povahovostí dobovou do-tčeno, byl právě individuelní a mocný cit hudební, vyjadřující se zvláštním svým hudebním výrazem. Černohorský jest právě representantem tohoto osobilého citového a výrazového pro-jevu, který u nás v jeho odchovancích zapustil své kořeny. Jménem Černohorského stanoveny jsou tedy v historické naší hudbě obrysy časového pásma, kdy ráz dřívější tvorby kontrapunktjcké a útvary vývojové téže přestávají a kdy u nás v oboru tom započíná nová etapa. Vidíme totiž, že od času vystoupení Cernohorského tento obor hndby naší přjbírá znaky ne sice ideové, ale znaky zvláštního druhu koncepce před tím u nás nebývalé, která dodává současné tehdy kontrapunktické tvorbě naší v porněru k předešlým dobám co do síly a sytosti zvláštní zajímavosti. Proto nelze Černohorského považovati za bezprostředního pokračovatele na dráze dřívějšího vývoje dotyčné naší tvorby hudební, nýbrž za zakladatele nového kmene tvůrčích duchů, kteří hřivnu od něho přijatou dále obohatili. Černohorský a genealogie předků naší hudby shora uvedeného pásma časového — doby to připravovalelů její period pozdějších — značí tudíž přechodní článek mezi starou a novou školou a zároveň směrnici, která u1•čovala další postup vývojový naší hudby v době potomní.") Jest pochopitelno vzhledem na povahu věci --- vývojové odstíny jsou tu subtilní — že bude ]ze teprve, až bude dílo Černohorského analysováno a hlouběji probádáno. činiti závěry postřehů a kritických vývodli. Avšak z dosavadní znalosti předmětu možno povšechně vysloviti se o díle Černohorského, že způsob tvorby jeho poukazuje na některé odlišnosti jeho slohu od skladeb téhož druhu cizích mistrů dřívějších a současných literatury světové, doklad to, že ani nejpřísnější vzory ani kultura cizozemská nebyly s to zatlačiti známky zvláštního muzikálního cítění, které u nás právě zadržovalo úpiné prolnutí s proudy současné cizí 's) Srov. R. Bafky monogr. aBdhm. Musik« téhož článek v » Kunstwart« z r. 1902 na str. 501- -,) Podotýkáme, že zprvu již vzpomenutá studie Otty Schmieda zejména zabývá se otázkou vlivu Černohorského a školy jeho na vídeňské klassiky. Co ve směru tom Otto Schmied uvádí a propůjčuje jeho studii zvláštní zajímavosti, jest právě nové pole diskusse u věcech v nazírání na Černohorského a jeho školy. (O. Schmied dovozuie, že škola Cernohorského na rozdíl od současného dogmaticko-mystického proudu zaujala odlišné individualistické a rationalistické stanovisko v oboru katolické hudby chrámové.) Otázky výše dotčené dotkly jsme se po stránce principu problému historického u věci té ve stati : » Bóhmische Musikkultur des 18. 1ahrhunderts und ihre Beziehurigen zur allg. Musikgeschichfe« včasop. »Union«z r. 1914 č. 193-4. '`) V příčině té praví Zvonař ve své stati: »Stav hudby v Čechách v XVII. stol. (v »Daliboru« 1862 na str. 225) » ... Velikým neštěstím pro českou hudbu bylo, že se vystěhovalo po bitvě Bělohorské mnoho hudebně vzdělaných mužů, jakož i že se chopily pořádání zpěvníků a skládání písní namnoze osoby nedostatečné aneb předsudky napiněné, kteréž dobré písně z předešlých časů zaměňovaly, vyměsovaly i značovaly, nesrovnávaly-li se přísně s jejich náhledy. Při tom všem se však zachovalo přece mnoho dobrého, co nyní slouží za základ badání a jest vzorem, dle kterého lze v oboru české hudby dále pracovati ...« 19) V tom směru zvláště pozoruhodná jest genealogie sestavená v studii R. svob. p. Procházky >Die b&hmischen Musikschulen.« (Osterr.-ung. Revue 1890 seš. 5. a 6.) dále obsažná studie hraběte Laurencina v »Neue Mus. Zeitg« z r. 1864 a prof. Dra lindř. Rietsche: »Historische Musik und Bdhmens Anteil daran« D eutsche Arbeit 1901-2). | ||||
|