|
| ||||
| ||||
|
Vychází vždy Jen frankované listy
5. každého měsíce. přijímají se. h rJ °, í'. ý Rukopisy t c (h) kci za- Předplatné, slané nevracejí se. jež činí d popisy, týkající se s poštovní zásilkou ~iaSO~J1S redakce, bndtež za- sílány franco nacel'rokr.m.zl.2 ~ ferdinandu Lehnerovi napiž teta „ 1; pro katolickou hudbu posvátnou vKarlín ť č. 231. přijímá pouze na jo- v Čechách, na Moravě a vc, Slezsku. duu z těchto dvou dob Reklamace zasílány administrace Majitel, vydavatel a redaktor: budtež do expedice v Praze, riižová ulice v Ifarlíně, číslo 234. E R D i N 1 N D E H N E R. é. r, II. - -- – .__.._-.. Číslo 7. V Praze, dne 5. července 1874. Ročník 1. Chorál. Podává F d. L e h c e r. (Pokrač.) Zpěv fgurovaný a polyfonií jsme však ani jmenovati neslyšeli. lil-li kdy jakýs Palestrina, Orlando de Lasso, Pittoni, Lotti, Gabrieli, Hasler a t. d.? je-1i kromě instru- mentální hudby též nějaká jiní hudba církevní ve slohu á capella? rná-li hudba posvátná též nějakých dějin? je-li povinností budoucího kněze, aby jednou ve správě duchovní zpěvu církevního se ujímal? je-li směr přítomné hudby cfrlsevnf chrámu a shižeb Božích důstojný čili nic? zdali by obnovenfm starého zpěvu církevního na probuzení lidu ze lhostejnosti náboženské působiti bylo možno? — veškeré ty otázky tajemstvím byly, knihou sedmerou pečetí uzamčenou, zemí za oceánem ležící — terra incognita. Jediná skladba vokální však přece známa byla : Requiem od Lablera, která nám byla vzorem nejvznešenějšfho zpěvu církevního -- „non plus ultra” vfcehlasného zpěvu. Smutněji ještě, možno-li, vypadalo to s písní obecnou. Všedního dne zpívaly se při mši sv. s průvodem varhan praobyčejné, namnoze triviální písničky bez akcentuace a přednesu. Advent toliko přinášel změnu. Zpívalo se několik písní ze slavných roráty českých, celkem as 8, každého dne však tytéž, a to bez oněcli krásných chorálů, kterými každá následující píseň dojemně a zajímavě se připravuje. My pak s jistotou měli jsme za to, že zpíváme staročeské roráty. Tou měrou pěstoval se v semináři chorál g-regorianský, zpěv figurovaný a píseň obecná. Poněvadž však v povaze české láska ku zpěvu vrozena jest, z neznalosti zpěvu církevního pěstovaly se s horlivostí neobyčejnou sbory světské. Za tím účelem roztřídili se bohoslovci podle hlasu, jaký kdo měl. Tenoři I. přiděleni byli ku cvičeni tenorovi již cvi- čenému a ve zpěvu zběhlému, tenory II. jinému a t. d. Každého dne po večeii cvičilo se ve 4 rozličnych místnostech, každý hlas pro sebe, dvakrát v týdnu sešli se pak všickni ku společné zkoušce. A tak hi°avě naučili se během roku značnému množství sborů svět- ských, ne právě snadných, dosti dokonale, tak že byl v semináři pěvecký sbor 50 blasů čítajfcf ; ovšem zpívala většina více dle sluchu nežli dle not. Z nevědomosti tedy a neznalosti zpěvu církevního stávali se bohoslovci schopnyrni více ku zřizováni zpěváckých spolků než literátských a cecilianských. S těmi vlastnostmi rozešli jsme se do duchovní správy. Nikomu ani ve snách nenapadlo, že by se mohl státi buditelem aneb křísitelem starého zpěvu církevního k velikému prospěchu lidu, nikoli ze zlé vůle, nýbrž — z nevědomosti. Přišel-li který kněz později k poznáni pravého směru hudby posvátné, bylot zajisté pouhou toliko náhodou; chtěl-li pak se zdokonaliti a poučiti, mnoho včru času i oběti i namáháni k tomu se vyžadovalo. Rozmanitými okolnostmi mnozí poznenáhla ku poznáni přicházeli rozličnými cestami k jednomu cíli kráčejíce. „Acta et decreta” synody provinciální a později diecésní o zpěvu církevním a spolcích literátských jednající, vydáni Kancionálu Sv. - Janského, osobni sblížení a seznámení se s nezapomenutelným redaktorem Kancionálu Vinc. Bradáčem, poučné a nadšené přednášky Dr. Ambrose, vý- tečné produkce starých církevních skladeb Dra. Procházky, objeveni se Dra. Witta a jeho časopisů a t. d. přivedly vypravovatele k poznání pravého směru hudby posvátné a nutná | ||||
|