|
| ||||
| ||||
|
Vychází vždy Jen frankované listy
5. každého měsíce. přijímají se. Rukopisyredakci za- Předplatné, c~ 6 slané nevracejí se. jež činí ~idSOp1S Dopisy, týkající se s zásilkou č redakce, budtež za- poštovní nacel' rok r. m. zl. 2 pro katolickou hu dbu posvátnou S sílány franco y Ferdinandu Lehnerovi napúllcta „ 55 1, vIfarlíně,č.234. přijímá pouze na je- v l'ecliácli, na Moravě a ve Slezska. Reklamace zasílány dvou dob dmi z těchto administrace Majitel, vydavatel a redaktor: budtež do expedice v Praze, rúžová ulice v Karlíně, Číslo 234. E R D I N A N D E H N E R. Č. 5, II. Cia710 [. V Rraze, dne 15. ledna 1874. Ročník I. Ctěným čtenářům. „Má-li hudba církevní vytknutého účele dosíci a nemá-li jmenu svému nevěrnou býti, nutnč se vyžaduje, aby jako ostatní umění církevní co člen do velikého organismu vřaděna á autoritě církevní podřízena byla. Není obavy, že by tím s výsosti vlastni sestoupiti, neb jakýmkolivčk spůsobem snížiti se mčla. „Naopak ! Církev ctí hudbu spůsobem obzvláštním a povznáší ji na výšinu, na jakou by bez Církve nikdy nebyla vyšinula se. Co Církvi jest nejsvětějšího, nejvznešenčjšfho — bohoslužba, obět, hudbě církevní odevzdala k oslavč a jakkolivěk nevylučuje téř ostatní umční, vykázala přece hudbě církevní místo nejvznešenčjší. Prostřednici mezi Bohem a člověkem, Církvi jest jednak mluviti s Bohem, jednak mluviti s človčkem. Obrací-li se k člověku, užívá obyčejně mluvy neb umční stavitelského a výtvarného, rozmlouvá-li však s Bohem, m o dli -1 i se — p é j e. Zpěv chrámový jest nejslavnčjšfm tvarem modlitby církevní. „Kristus učil kdysi apoštoly modlitbě. „Modlíce se,” pravil, „nemluvte mnoho, jako pohané, nýbrž rcete: Otče náš, jenž jsi na nebesích.” Otčenáš jest pravzorem modlitby, každá prosba, která před trůnem Hospodinovým milostivého vyslyšeni dojiti má, v Otčenáši vice neb méně se zahrnovati, neb alespoii s nim souhlasiti musí; všeliká pravá modlitba jest zajisté toliko variaci Otčenáše. „Však jako modlitba má. též i liudba chrámová v Církvi katolické pravzor. C h o r á 1 j e s t j e j f m 0 t č e náš e m. Všeliká pravá hudba církevní má tedy býti pouhou variaci chorálu; Um cfrkevnějšf snad jest, čfm bližší jest chorálu, čím více však se vzdaluje od chorálu, tím více výbornosti pozbývá. „Posledního věku hudba církevní krásný úkol však se zřetele pustila; mluvila ještě sice k člověku uměle, ale nedovedla již posouditi, kterak s Bohem mluviti dlužno ; řeč její byla velmi krásnou deklamací, ale modlitbou nebyla. Nezazlíte, když vzhledem ku poblouzenf a zlořádu dovolím si poukázati na známé podobenství v evangelium. „Církev má totiž dvě dcery, jimž dala určeni, aby oslavovaly služby Boží. Starší dcera, vzavši původ z večeřadla Jerusalémského, jest liturgie; druhá jest zpěv církevní, rovněž až do prvnícli věků křestanských dosahující. Mladší dcera vzala od matky podíl, opustila mateřský dům, sloužíc svétu a smyshlosti. Uprostřed bídy však vzpomínala konečně na pře(lešlé věky, poznala vlastni pobloudění a pravila sama u sebe: Vstanu a navrátím se k matce a vyznám: Matko! zhřešila jsem před tebou a před dvorem nebeským. „Návrat hudby církevní umožniti a kroky její urychliti jest účelem Jednoty Cecilianské. Církev, matka, jsouc pina radosti nad návratem ztracené dcery, s otevřenou náruči v ústrety jí přichází. Starší dcera, liturgie, nenásleduje příkladu staršího bratra v evangelium, nehněvá se pro lásku matky, nýbrž raduje se, že opět spojena jsouc s na-vrácenou sestrou, oslavovati lze katolickou bohoslužbu.” Slovy těmi oslovil biskup v Fichst~ttu, nejd. pan František Leopold svobodný pán z Levnrodu, třetí valnou hromadu všeobecné německé Jednoty Cecilianské dne 5. záři 1871. Úmyslne opomfjím potřebnost reformy církevního zpěvu potvrzovati doklady 1 | ||||
|