|
| ||||
| ||||
|
60 CYRIL čelo 4.-5,
o dovolení, připojily se opsané odněkud modlitby a zpěvník byl hotov a zlatý důl odkryt. A ted má býti všemu konec. Odtud takový nářek na jedné straně, mezitím co na druhé straně jest Bohu děkováno, že jednou už pořízen jednotný zpěvník a učiněn konec všemu fabrikování. Nedivím se, že pro věc, na které se pracovalo téměř dvě desítiletí, při níž se jednalo sebrati pokud možno všechny původní melodie, shrnouti bohatý materiál genese české lidové i umělé písně kostelní, při níž celé měsíce povolaní odborníci pracovali na d ů k l a d n ý c h opravách melodie i textu, aby oživili správný rytmus melodie i slova, při níž s-~ zkrátka dbalo tak vysokých hledisek a požadavků, o nichž se dosud pánům zpěvníčkářům ani ne-zdálo, nedivím se, že pro takovou věc není porozumění, když jsou jí ohroženy osobní zájmy. Maje na mysli svou »praxi«, s jakou snad upravoval kostelní zpěvník, diví se pan pisatěl a horší, že státní nakladatelství při díle tak veliké umělecké hodnoty a mnohaleté práce, na tak přísných požadavcích stavěné, s takovou obtíží pracovaném a v dnešní době tak pečlivě a vzorně vydaném, vyhražuje si autorských práv, když do celého podniku vložilo maličkost: přes dva miliony korun! Rád bych věděl. co by učinil pan pisatel s autorským právem, kdyby tak byl na místě státního nakladatelství. V českém kancionálu není jediné písně ze starších, která nebyla pozměněna. A změny textové i melodické jsou tak značné a vyžadovaly tolik práce (ovšem té porozumí jen odborník), někdy rytmické požadavky kladly obtíže tak obrovské, že n e s o u na s o b ě hodný k u s o r i g i n a l i t y. Toho ovšem pan pisatel nechápe. Ale mohl si přečíst dříve než odsuzoval, posudky o C e s k é m k a n c i o n á l u, psané mistrem Foersterem, profesorem Křičkou, kanovníkem Miillerem a j., aby mu tolik důležitého při Českém kancionálu neunikalo. Odkazuji ho i na svá pojednání uveřejněná v »Cyrilu«. Casopise ka tolického duchovenstva« (čís. 5.—6.) a v posledním čísle r-vue Život ,<. Pokud jde o písně autorů žijících, n e n í a n i j e d i n é, kterou by nebylo nakladat~lství honorovalo, af už jakýmkoliv způsobem. Na doklad toho uvádím, že za pouhé svolení, by se mohla otisknouti píseň Ríhovského, zaplatilo státní nakladatelství firmě Mojmír Urbánek 150 Kč. Jestliže tedy státní nakladatelství honorovalo písně, pak má jistě i nároky na autorské právo. Či jiný nakladatel dělá jinak ? Ty doby už přešly, kdy každý si myslil. že si může dělat, co chce s vydanými písněmi a texty. Znám takové případy. l Vbíralo se ze zpěvníků Orlova a jiných, použí valo se textů básnických beze všeho svoleni a požádání. Jestliže tehdy dotyční autoři a nakladatelé mlčeli, z toho nenásleduje, že to bylo správné a že si to musí dát líbit i někdo jiný v dnešní době. Tato věc je také asi příčinou, proč v Londýně na mezinárodním kongresu se chystá zákon o nové konvenci autorského práva. Ze zmíněných některých referátů a insercí jde na jevo, že se chystá vydání jednotlivých písní na lístcích a dvojí vydání školního zpěvníku s notami a bez not. To bude hotovo ku počátku školního roku. Přichystáno jist i zvláštní vydání rorátů, které jest dáno do prodeje. Tedy i v této věci bylo psáno bez informace. Tolik rozumu má i státní nakladatelství a ví, že zpěvník celý si každý nekoupí a že k rychlému rozšíření písní musí se sáhnouti po prostředcích laciných a praktických. Ale ovšem nepřenechá této práce někomu jinému, nýbrž samo se o ni postará. Zavedením jednotného Ceského kancionálu a z něho pořízen~ch výtahů a zamezením libovolného vydávání všelikých méně cenných zpěvníků, s navzájem se líšícím textem i melodií vymítí se staré zlořády a umožní se, aby náš lid všude v kostele si mohl zazpívat a aby se nedělo to, čeho jsme byli často svědky v poslední době, že dva lidé téže osady, dva žáci téže třídy, nesvedli zazpívat stejně ani jednu píseň. Tedy neschází opravdu nic jiného, než povznésti se nad osobní zájmy, s láskou při-vítati Ceský kancionál a starati se o jeho rozšíření. Jestliže toho neučiníme, pak nebude toho vinen ani Český kancionál ani nakladatelství, že =budeme zase tam, kde jsme byli dříve«, nýbrž naše ješitnost a sobeckost. A to bude naše ostuda. Ti, kteří nesáhnou dnes s láskou po Českém kancionálu, ti nesáhnou ani po kancionálu svatojanském, který byl poměrně nejlepší. A to proto, že jej měli zde tolik let, a ani si jeho nevšimli. Konečně zmiňuji se o domnělém »nebezpečí«, které p. pisatele asi nejvíce straší. | ||||
|