|
| ||||
| ||||
|
66 _ CYRIL éíš, 8.4
O podkládání textů staroslovanských Vatikánskému chorálu. (Referuje Anselm Sedláček O. S. B. — Emauzy.) (Dokončení.) Jinak se má tomu se skupinou volných skladeb; tyto měly svůj podklad v tehdejším obecném zpěvu, který se vlivům hudby řeckobyzantské neubránil, uplatňujícím se i při pře-jímáním řeckých ritů do latinské liturgie, ku př. Gloria. jak jsme se nahoře zmínili Podobně musíme přiznati nemalý vl v, a to nejen na volné komposice, nýbrž i na žalmodii latinskou zpěvům synagogálním; je nemyslitelno, aby církev, přejímajíc ze Starého zákona žalmy a kantika, nezachovala si jistou vzpomínku na židovské hudební tradice. A vskutku : rozdělení textů a střídání zpěvu mezi chorem a lidem zná liturgie církevní stejně jako rituál mojžíšský; podobně i responsoria, antifony a zpěv zvaná in direcfum přejalo křesfanství ze židovství.') Zda církev přejala i některé nápěvy, nelze s jistotou dokázati, poněvadž synagogální zpévy, pokud je nám známo, byly teprve v 17. století jesuitou Athanášem Kircherem sebrány a v Musurgia universalis uveřejněny.') Naproti tomu nabývá mínění, že chorál je odvětvím řecké ařecko-římské hudby, srovnáním církevních melodií s novodobými nálezy zpěvů starořeckých vždy více půdy; stačí srovnati Hymnus na Helia (u Gevaerta, Mel. 39) s antifonou »A c c i p i e n s S i m e o n= na svátek Očisfování Panny Marie, Hymnus na Nemesis, složený Mesomedem kolem r. 140 po Kr. s nápěvem Kyrie 6 typického gradualia a píseň Seikilovu (u Mdhlera, Geschichte der alten u. mittelalterlichen Musik I, 18) s~ H o s s a n a f i 1 i o D a v i d« o Květné ne-děli. Wagner snaží se uplatniti náhled, že vliv tento mohl býti jen nepatrný, a to pouze u volných skladeb; ohledně žalmodie zpěvům řeckým jakéhokoli vlivu upírá. Pravá starořecká hudba byla dle něho již dávno odsouzena k zániku, a svojí ochablostí nemohla při-spěti k vývoji díla tak svěžího a piného životní síly, jakým latinský chorál jest.') Af již jest však tomu jakkoli, v žádném př padě vlivům cizorodým chorál církve západní se ubrániti nemohl, ale neméně je Íisto. že tyto vlivy na řehořském chorálu jako hudební formě zpěvů latinských. vyvinuvším se na latinské půdě a pro latinskou liturgii, ničeho v podstatě měniti nemohly. Jazyk latinský zůstat vždy jako historický i hudebněestheticky jediné oprávněný vlastník i držitel svých chorálních tradicí, a každé podkládání cizojazyčných textů musí nutně míti v zápětí — běží-li ovšem vůbec o práci seriosní — citelné změny, a to měrou tím hojnější, čím více při podkládání jest dbáno zvláštností jazykových a hudebního citu. Z pochopitelných důvodů nemohly Emauzy dosud ani pomýšleti na probadání historického materiálu ke zjištění, jaké staroslovanské zpěvy zněly před půl tisíciletím jejich chrámem, ale tím pečlivěji snažily se provésti zhudebnění staroslovanských textů na základě řehořského chorálu. Posíleny vědomím, že pracují na díle, svatým Otcem schváleném, ne-omezily se na prosté podkládání staroslovanských textů chorálním nápěvům vydání Vatikánského bez ohledu na četné a vážné požadavky, plynoucí z různosti slabik a přízvuku a tím též zcela jiného slovního rythmu, ale teprve po důkladném studiu jak staroslovanštiny, zejména s ohle~em na její přízvučnost, tak i chorálních melodií, které se měly státi jejím liturgickým rouchem, přikročily k vlastnímu provedení. Především bylo třeba upraviti mešn ordinarium. Každá chorální skladba byla rozložena na jedn^tlivé hudební motivy — v převážné většině byly chorální zpěvy setkány ze dvou nebo tří, zřídka více motivů — zároveň stanoveny charakteristické intervally a tóny, na nichž nejčastěji slovní přízvuk spočíval, a na základě takto stanoveném bylo provedeno podkládání textů. Rozkládání chorálních melodií přineslo nejednou zajímavé objevy, s jak jemným citem a při tom důsledně si chorální skladatelé vedli. Snažili jsme se pokud možno vniknouti hlouběji v zásady chorální komposice, abychom nutné změny provedli přísně v jejím duchu a doufáme též, že se rám to zdařilo. Byl-li text staroslovanský delší než latinský — což se ostatně stávalo jen zřídka — bylo užito bud přesné obdoby dle delších míst latinských nebo opatrného zmnohonásobení tónů pro skladbu zvláště charakteristických; 1) Pothier, Mélodies grégoriennes, str. 242. 3) Dominicus Johner, O. S. B., Neue Schule des greg. Choralgesanges, Il. část, I. kap. 2. Regensburg 1911. Wagner, tamtéž, str. 15. | ||||
|