|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVII. 1921- 67
v opačném případě byl motiv zkrácen bud opět d'.e analogie nebo ponechány intervally pro ráz skladby rozhodující. Při tom byla nota za notou bedlivě zkoušena, je-li na svém místě též oprávněnou vzhledem k staroslovansk é přízvučnosti, a právě tento důvod byl často rozhodujícím, že jsme byli nuceni se od Vatikánského vzoru citelně odchýliti. Dělo se to především z ohledu na rythmus, jenž je duší chorálu a vyžaduje nejvyšší opatrnosti. Ve zpěvech syllabických je rythmus přímo podmíněn textem ; proto kladou největší chorální theoretikové na dokonalou harmonii mezi slovem a melodií takový důraz: chce li skladba činiti nároky na umělecké dílo, musí se melodie svými oddíly a přízvukem s textem úpině shodovati; slovní výraz nesmí utrpěti škody, ale na druhé straně musí též melodie přjvésti své jemnosti k piné platnosti.') Mimo to bylo třeba míti zření k zakořeněnému zvyku, jak jej s sebou přináší dlouho-leté opakování stále těchže chorálních zpěvů, na určité tóny nápěvu klásti slovní přízvučností oprávněný důraz; neobratným podložením staroslovanského textu s jiným přízvukem, zejména na význačných místech, mohl by i dobrý znatel staroslovanšfiny býti sveden k ne-příjemným a rušivým chybám. Abychom tomu předešli, snažili jsme se přízvučné tóny dle možnosti zachovati. jak patrno, jest při podkládání textů staroslovanských nápěvům chorálu řehořského dbáti ohledů tak četných a rozhodujících — ač jsme se zmínili jen o několika nejdůležitějších — že práce může postupovati jen ponenáhlu vpřed. Při neobyčejných obtížích, které se nám stavěly v cestu, nechyběly však zase na druhé straně zajímavé zjevy, které nám umožnily, nahlédnouti do středověké pracovny chorálních skladatelů a přjspěly k hlubšímu poznání a ocenění jejich výtvorů. Snad v jednom z příštích čísel přjneseme ukázku, jak jsme při práci postupovali, abychom neporušili základní zásady, v níž všichni chorální theoretikové se shodují, že chorál je organickou, ucelenou stavbou vysoké umělecké ceny. IW~~ K. VRÁTNÝ Zpěv a hudba v Dantově Božské kommedii. (Příspěvek k letošnímu jubileu.) (Dokončení.) 0 něco výše, v dolince, zapadlé do úbočí hory, najdou k večeru duše lidí slovutných kdysi na světě (mezi nimi také našeho Otakara Přemysla II. s Rudolfem Habsburským), které také ještě nesmějí do očistce a které pějí S a 1 v e r e g i n a. A později, včas, kdy na světě se zvonívá klekání, Dante obrátil pozornost na duši, jež vstavši, sluchu žádala si rukou. Obě své dlaně sepiala a zdvihla, na východ oči upírajíc, jako by Bohu děia: Jiného ted nedbáme. Te l u c i s a n t e z úst jí tolik zbožně a s melodií tolik sladkou vyšlo, že sobě sám jsem proto vyšel z mysli. A ostatní pak pobožně a sladce ii provázely po celý ten hymnus, s očima vzhůru na nebeské kruhy. Te lucis ante terminum, jsou jak známo, první slova hymnu, který se zpívá nebo říká při kompletáři, a básník tady vhodně jej klade do úst těmto svatým duším, když se v Očistci začíná noc. Druhý den ráno básníci obdrží od anděla, strážce brány Očistcové, dovolení, aby vešli a připomenutí, aby se neohlíželi, sice že by se musili vrátiti ven. A když se brána otevřela, zaskřípaly její čepy, ale zároveň ozval se zpěv: Já obrátil jsem na první zvuk pozor a Te D e u m laudamus mněl jsem slyšet ve hlase s tónem sladkým promíchaném. To, co jsem slyšel, taký právě obraz mi podávalo, jaký vnímán bývá, když s varhanami zpívá se, že slovům ted rozumí se, ted zas nerozumí. 4) Ambrosius Kienle, O. S. B., Choralschule, str. 70. Freiburg 1899. | ||||
|