|
| ||||
| ||||
|
68 CYRIL číslo 8.-9.
Podruhé zaznělo Tebe Boha chválíme« v Ráji (zpěv XXIV. v. 113 nn.), když Dante učinil před sv. Petrem vyznání víry: Po těchto slovech vznešený dvůr svatý sférami zapěl »Chválíme Tě, Boha= tou melodií, jež se onde zpívá. Casto slyší básník prozpěvovati H o s a n n a, poprvé na vrcholku hory očistcové, potom arci několikrát v Ráji. A jak mu bylo při tom vyjadřuje na př. v VIII. zpěvu Ráje, když se mu ukázal zástup světel: A v těch, jež zjevila se nejvíc napřed, zpěv xHosanna zněl tak, že potom nikdy jsem nebyl touhy prost, jej znova slyšet. Třikrát slyšel Dante zpívati v Očistci po jednom blahoslavenství. Vlastní očistec s2 skládá ze 7 stupňů nebo teras vodorovných kolem hory, na nichž duše činí pokání za sedm hlavních hříchů, a to tak, že na nejnižší terase (římské hory) se trestá pýcha, na nejvyšší smilstvo. Když náš básník s Virgilem vycházejí s první terasy a vstupují na schody do druhé, za nimi Beati pauperes spi ritu hlasy tak pěly, že řeč nemůže to vyřknout. Když pak odcházejí s druhé terasy, na níž se činí dosti za hřích závisti, tam slyší za sebou zpívati Beati misericordes a Raduj se, jenž vítězíš. A konečně, když dostoupili sedmé terasy, z níž šlehá oheň, kterým jest jim projíti, tam stojí anděl a zpíval: Beafi mundo corde hlasem, jenž nad nás živější byl mnohem. liný anděl je uvítal za ohněm u schodů, po nichž měli vystoupit na vrcholek hory: Venite, benedicti Pat ris mei, zaznělo v světle, jež tam bylo, také, že přemohlo mne a v ně zřít jsem nemoh'. Dlužno vyznati, že tyto poslední zpěvy nejsou vlastně zpěvy liturgických textů naší církve, ale přece jsou jim svým rázem velmi příbuzny a proto se uvádějí zde, ačkoli by se mohly, a snad měly, zařaditi do druhé skupiny hudebních reminiscencí nebo podnětů Dantových, jak byly výše rozděleny. Tato omluva se týká také některých následujících G 1 o r i a i n e x c e 1 s i s D e o, které božský básník slyšel v Očistci na terase lakomých (pátá terasa, XX. zpěv), když duše Statiova uznamenala, že jest úpině očištěna a způsobilá pro nebe, nelze asi nazvati zpěvem. Tu všecka hora se třásla a Pak se všechněch stran pozdvihl se pokřik taký, že Mistr přiblížil se mně, řka: Neměj strachu, dokavad tě vedu. Gloria in excelsis, všichni, Deo říkali, pokud pochopil jsem z blízka, kde křiku tomu rozumět se mohlo. L breviáře jest vzat pláč a zpěv těch, kteří hřešili nestřídmostí a činí za to dosti na šesté očistcové terase : A ejhle pláč a zpěv se dal tu slyšet Labia mea Domine v ten způsob, že v srdci žal to plodilo i rozkoš. Hymnus sobotního matutina, S u m m a e D e u s c 1 e m e n t i a e (nyní říkáme Summae Parens clementiae), hymnus, v němž se prosí o pomoc proti smyslným choutkám, pějí duše na sedmé terase, kde chodíce v ohni, činí dosti za hříchy tělesnosti. Obměnou slov Z d r á v a s u jsou slova, jež zpívá čtyřiadvacet starců, kteří na vrcholku Očistcové hory po dvou kráčejí před triumfálním vozem, na němž se později objeví Beatrice . Ti všichni pěli: Požehnanás mezi dcerami Adamovými, a budtež na věky požehnány krásy tvoje. | ||||
|