|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVII. 1921- <3N
Jeden z těchto starců, když se potom vůz zastaví, a všichni se obrátí tváří k němu, . jako s nebe posel Veni, sponsa de Libano pak pěje, provolal třikrát a vši druzí po něm. Nejisto jest, zdali andělé, kteří hned potom, a jest jich sto, vyvstali na voze, vítali Beatrici zpěvem nebo jen jakousi recitací. Básník praví, že to říkali : I říkali: Benedictus qui venis, a kvítí svrchu sypouce i vůkol, Manibus o date lilia plenis, kterážto poslední slova Dante vzal z Virgila. Jistě zvláštní úmysl měl básník, jenž nic ve své básni neuváděl bez dobrého důvodu, když vypravuje, že v Ráji dvakrát slyšel zpívati A v e M a r i a, a to po prvé v nejnižší sféře nebeské, v nebi měsíčném, po druhé v empyreu, v sídle blažených. Snad to souvisí s tím, že nejsvětější Panna mu vyprosila milost prvního kroku na cestě obrácení k Bohu a potom mu v posledním zpěvu Rájem vyprosila poslední milost, aby na chvíli spatři Boha samého. Chválám Matky Boží jest věnováno také mnoho veršů ve XXIII. zpěvu Ráje když básníkovi ve hvězdném nebi se ukázalo zářící člověčenství Kristova a s ním v po-době jasné hvězdy Maria. A potom: Jak v obě oči vtiskla mi svůj obraz jakost i velikost té živé hvězdy, vítězné tam, jak tady zvítězila, pochodeň jakás nebem sestoupila. do kruhu utvořená jako věnec. a obemkši ji kol ní kolovala. Který zde dole neisladčei zní nápěv a duši k sobě nejvíc přitahuje, zdál by se mrakem, který prorván hřímá, ke znění přirovnán jsa oné lýry, kterou se ověnčoval krásný Safír, jímž modře stkví se nejjasnější nebe. Světla apoštolů, která se tam básníkovi ukázala, zůstala s ním i když Kristus zase se vznesl, a Maria ho následovala. Ale hroty světel vztáhly se jako touhou po ní do výše za ní a Pak zůstali tam před očima mýma, R e g i n a c o e l i pěiíce tak sladce, že nikdy nevyšla ta rozkoš ze mne. Také k liturgickým námětům náleží ještě některé zpěvy v pozemském ráji na vrcholku hory očistcové. Když Beatrice přísně kárá Danta za jeho poblouzení, andělé, jako ho litujíce a povzbuzujíce ho k důvěře, zapěli I n t e, D o m i n e, s p e r a v i a pak ještě pěli celých 9 prvních veršů tohoto žalmu 30. Potom, když Mathilda (symbol prý kněžství), jej ponořila do vod říčky Lethe, aby zapomněl na své hříchy, A s p e r g e s m e, tak sladce slyšet bylo, že vzpomenout mi nelze, natož psáti. Konečně, když básníkovi byly ukázány podivným viděním minulé i brzy příští osudy Církve Kristovy, zvláště usídlení papežů v Avignonu, sedm žen, jež tančily před tím a kol triumfálního vozu (dle některých obrazů římské kurie) a jež jsou symbolem tří ctností božských a čtyř hlavních, zapělo truchlivě žalm 78: Deus venerunt gentes, sladkým žalmem střídavě počaly, ted tři ted čtyři ty ženy zpívati, a slzeiíce. Zasluhuje ještě krátké zmínky to, že v Ráji, v nebi osmém, hvězdném, když Dante učinil před apoštolem sv. jakubem vyznání své naděje, zazněl zpěv 11. verše devátého žalmu, S p e r e n t in t e (qui noverunt nomen tuum). A když před miláčkem Páně, Janem, vyznal svou lásku a odůvodnil ji — jak umlk' jsem, zpěv svrchovaně sladký se nebem ozval, a má s ostatními říkala Paní: Svatý, Svatý, Svatý!: | ||||
|