|
| ||||
| ||||
|
76 CYRIL čís. 8.-9.
Vedle hudby vokální pěstovala se v Čechách hra na různé nástroje strunné i dechové k účelům světským i církevním. Ve XIII, století zmiňuje se o užívání nástrojů hudebních kronikář Petr Žitavský, ve 14. věku francouzský skladatel G. Machault popisuje sbírku hudebních nástrojů Karla IV. a nástěnné malby na Karlštejně z téže doby poukazují na oblibu hlavně nástrojů strunných, v počátcích století 15. Mikuláš Kozel zná hru na nástroje (r. 1417). Theoretik J. Tinktoris učí vésti spodní hlas zpěvný »ad modum tubaea. Hudba vokální s hudbou instrumentální se vzájemně prostupují, doplňují a nahrazují. Věta instrumentální vystupuje tedy bud jako zcela s a m o s t a t n ý h u d e b n í ú t v a r, nebo jako n á h r a d a z a v ě t u vokální (subsidiární h. instr.), nebo j a k o p o d p o r a zpěvného hlasu ve formě průvodu (akcesorní hudba instr.). Trojí tento tvar instrumentální hudby lze stopovati v rukopisech XV. a XVI. století českého původu, af zapsány jsou v nich skladby domácí af cizí. a) S a m o s t a t n á h u d b a i n s t r u m e n t á 1 n í jeví se v těchto rukopisech hlavně při skladbách cizích mi-trů, jež vnikly do Čech a měly vliv i na skladbu a reprodukci domácí. Byla to především hudba taneční pro čtyři nástroje, známá pode jménem »Pfobenschwanza (Bauerntanz) od vynikajícího skladatele Barbireau, jenž byl u nás zván Berbigant (Speciálník, fol. k 17a). K této taneční hudbě se zpívala i marianská antifona =Ave virgo speciosa2. (Rukopis na Strahově, sign. D g IV. 47). Živel světský, docela taneční rytmus vnikl do kostelní hudby; ale při vážnosti tehdejšího umění tanečního a při vzájemném prolnutí života duchovního se světským byl to zjev zcela obyčejný a často opakovaný i v literatuře písňové. Vedle skladby Berbigantovy byly známy instrumentální kusy dosud nedoceněného mistra nizozemského T a u r o n t a. Speciálník obsahuje na fol. k 16a dvě jeho skladby bez textu a rázu tanečního. První tanec má dvě věty, jednu o 18 taktech a druhou o 16 taktech; obě věty se opakují. Další skladby instrumentální ve Speciálníku jsou sice bez udání autora, ale nizozemská škola 15. věku vtiskla jim svůj ráz. Na fol. k 14b jest základem tříhlasé skladby bei textu řada minim c d e f, jež se v témže hlasu progresivně opakují vždy o tón výše a imitovány jsou kanonicky ve vedlejších hlasech. Na fol f. 19b jest zapsána pětihlasá hudba instrumentální s pátým hlas_m »vagans=. Diskant utvořen jest z opakuiící se řady tónů, jež jsou všechny breves: aa hh cc dd ee ee dd cc hh aa. Alt má rozsah C — d. V basu jsou četné skoky kvartové a kvintové vedle častých pomlček, obvyklých u hudby instrumentální. Velmi zajímavou ukázku programní hudby nástrojné jsou m u t e t a k o k o d á č, jež bezděčně připomínají napodobněním jevů přírodních Jannequina. Ve vedlejších hlasech za- znívá motiv 1, znázorňující rytmicky a melodicky slepičí kdákání. K tomu opa- kuje sP v tenoru řada tónů: ut re mi fa fa mi re ut, a to v notách kratšího a kratšího trvání; Moteto dostalo vtipného názvu kokodáč; nebylo-li domácího původu, aspoň velmi zdomácnělo a líbilo se, byf autor byl neznám. Češi si pomáhali při označování skladeb ne-známého původu, odlišujíce je různými jmény, na příklad patrem malostranské, patrem evošlycké a podobně Uvedené skladby ze Speciálníku jsou bez textu, hlasy jejich mají značný rozsah intervalový. četné tóny nejmenšího trvání hlavně ve vedlejších hlasech střídají se s častými pomlčkami, jež rozčlánkují melodickou linii na množství drobných motivků. A to jsou vlastnosti a znaky hudby instrumentální. Hudby nástrojné užívalo se také jako předeher, mezi-her a doher při jednohlasých nebo vícehlasých písních, čímž mísila se forma samostatné hudby s hudbou, provázející zpěv. O ní je řeč na místě třetím (c). b) S u b s i d i á r n í hudba instrumentální nahrazovala ve vícehlasé skladbě vokální hlas hrou na nástroj. O praktickém provedení polyfonie patnáčtého věku různí se vědecké názory. Starší domněnka považovala vícehlasé skladby škol nizozemských za výtvory čisté hudby vokální, novější badatelé odkazují skladby tyto na pole hudby instrumentální potud, že jeden hlas přiřkli pěvci, ale ostatní hlasy nástrojům, varhanám, nástrojům strunným, nebo foukacím. Usuzují tak z poznámek různých současných teoretiků a ze stavby skladby. Ale ani novější bádání není jednotno v názoru, zdaž vokálním byl tenor, psaný pravidelně jako c. f. prius factus v notách dlouhého trvání, či pohyblivý diskant v notách krátkých. Mají totiž hlasy pravidelná pojmenování diskantus, tenor, contratenor, vagans a p. bez ohledu na provedení vokální nebo instrumentální. | ||||
|