|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVII. 1921. 77
Do této spletité otázky vrhá aspoň něco světla Speciálník, fol. n 3b, v němž při tříhlasém motetu »1 m p e r a t r i x g l o r i o s a « u spodního hlasu jest poznámka » V a u x p e r z e na q u i n t e r n u = , což nemůže nic jiného znamenati, než DV o x per se na q u i n t e r n u.« Spodní hlas měl tedy sám o sobě (per se) hráti na kvinternu a nikoliv zpívati za průvodu kvinterny. Vrchní dva hlasy jsou vokální a třetí hlas jest jejich obligátní instrumentální podporou, doplňkem vrchních hlasů zpěvných. Uznal li písař za nutné vyzvednouti poznámkou, že třetí hlas se přednáší jen instrumentálně na kvinternu, plyne z toho, že je to vyjímka a že pravidelně při hře na kvinterně v jednohlasu nebo v oktávě zněl s ní současně i hlas lidský. Tento třetí hlas jest notován bez textu; vrchním hlasům jsou slova podepsána. Tenor má za cantus firmus prius factus mensurovanou chorální antifonu »Imperatrix gloriosa«. Kvinterna byla již ve 14. století oblíbeným nástrojem v Čechách; byla podobna loutně, ale o neco menší a užívalo se jí hlavně při taneční hudbě. Machaut ji uvádí též mezi nástroji sbírky Karla IV'). Praetorius v díle »Syntagma musicum« (II. díl, z roku 1619) nazývá kvinternu také »chiterna« a praví o ní, že byla nástrojem o 4 sborech a s laděním ~'odle vzoru nejstarší loutny. Nemá prý však vypouklého břicha, nýbrž jest spíše jako bandoer, vysoká stěží na dva nebo tři prsty. Kvinterny, kytary měly pravidelně ladění na počátku XVI. století jako nejstarší loutny A-D-g-h a byly známy i v Německu, jak vyplývá z knihy Šebestiana Virdunga z r. 1511: »Musica getuscht und ausgezogen«, v níž je kvinterna zobrazena, ale odchylně, než o ní píše Praetorius. Obvyklé ladění kvinterny A-D-g-h je vhodno pro provedení spodního hlasu moteta vImperatrix gloriosa«; hlas ten má rozsah C f; nejvyšší tóny e, f přicházejí jen ojediněle a hrají se na h struně, ostatní tóny odpovídají většinou prázdným strunám A-D-g-h, čímž se nejpřirozeněji využitkuje nástroje. Ještě nutno zmíniti se o notaci třetího hlasu. Není to tabulatura, nýbrž mensura, poněvadž i oba hlasy zpěvné jsou psány mensurou. Užito jest klíče F na druhé lince a nikoliv klíče tenorového, který neodpovídá ani barvě nástroje, ani objemu melodie. Ale bylo F klíč dáti hned s počátku na druhou linku, ne na vyšší, aby mezi skladbou nebylo třeba měniti polohu klíče. První hlas je notován v klíči diskantovém, druhý hlas v tenorovém a pro třetí hlas byl nejpřirozenějším klíč basový. Tento jediný, posud známý zápis o způsobu přesného provedení vícehlasé skladby z počátku XVI. století může býti vodítkem pro další výzkumy na tomto poli a poskytuje názorný obraz o subsidiární hudbě nástrojné. c) Třetím druhem nástrojné hudby byl i n s t r u m e n t á 1 n í p r ů v o d zpívaného slova pro jedno hlasé a vícehlasé písně uměni starého (aos antiqua). Hudba obstarala nejen průvod písně, nýbrž i samostatné předehry, mezihry a dohry. Zde nutno napřed objasniti vývoj stavby písně a pak teprv lze vysvětliti její průvod instrumentální. Je totiž nápadno, že vedle prostinké, syllabické písně vyskytuje se v rukopisech XV. a XVI. století velká řada písní jednohlasých a dvouhlasých, které jsou ve svém počátku, uprostřed a někde i na konci opatřeny bohatými ligaturami. Melismatícké okrašlování první slabiky na počátku skladby nebo poslední slabiky na konci periody jest častým zjevem v chorálu, na př. na počátku v antifoně vAlma«, nebo na konci periody ve verších v graduale, při alleluja po graduale a jinde. Obyčejně precentoři měli úkol zpívati jako cvičení a zběh í zpěváci tyto bohaté, mglísmatické části chorálu. Jest zcela přirozeno, že přenesli tento způsob i do mensurální písně. Místo jedné noty na počátku písně improvisovali celou jubilaci, okorovali, cifrovali, jak ostatně to činí dosud lidoví předzpěváci. Po koloráturní improvisaci precentorovy přidal se ve zpěvu celý sbor a zazpíval první periodu písně. Poslední slabika této první části solisticky opatřil precentor opětnou koloraturou na způsob koruny, při níž si zpěváci oddechli a pak píseň spolu dokončili. Měla-li píseň refrain, začal jej jubilací precentor a sbor dokončil. Okorování toto přišlo do mensurální písně z chorálu a tak se rozšířilo, že je Blahoslav v »Musice« vytýká jako zvláštní chybu (vitium 4). Zprvu improvisované ligatury na počátku písní později se ustálily notováním a přešiv i do vícehlasé formy její. Komposiční technika domácích diletantů spokojila se tu prostředky velmi primitivními. (Příště dokončení.) 1) Dr. Konstantin Jireček, Časopis Českého musea 1878; C. Ziebert: lak se v Čechách tancovalo. IWAL,w | ||||
|