|
| ||||
| ||||
|
Ročnik VXL1I. 1921. 89
Ta byla tehdejší módou, morceau favori. Před odchodem svým do Sfuttgartu spojil se Hummel s vynikajícím houslistou Josefem Maysederem a kytaristou Giulianim v trio, s nímž pořádal ve Vídni 6 koncertů, při nichž každý z jmenovaných vystoupil nejprve sólově, ale ke konci sloučili se ve společné hře, pro niž komponoval Hummel romanci La Sentinelle, v níž každý ze tří účinkujících měl svoji brillantně vypravenou variaci. Ku konci bylo společné závřreční číslo. Někdy Hum mel ku konci svého koncertu na motivy romance této improvisoval. Skladba měla vždy svůj úspěch. Nedivme se Voříškovi, že pokusil se rovněž o variace na tento tehdy nesmírně oblíbený popěvek. A patrně byl sám s výsledkem své práce spokojen, nebof vyňal z této své skladby zvláštní polonaisu, již poznovu upravil jako samostatné koncertní dílo pro klavír s názvem Polonaise brillante de 1' op. 6. Variace tyto vydal též s průvodem kvartetta, jakož i pro 2 piana. Následující jeho dílo jsou 3 Impromptus op. 7 z C. Ve skutečnosti jest to 6 skíadeb První allegro z C dur. Svěží, čiperná skladba, líčící radost ze života. Připomíná Tomáškovy eklogy, ty milé, graciesní skladby. Druhá G dur je popěvek spokojeného venkovana. Třetí Allegretto 2/4 líčí venkovskou muziku. Čtvrtá Allegretto A dur 3,4 je v Tomáškovských triolách vedená píseň. Pátá Allegretto E dur je píseň beze slov, kterou jistě znali i napodobovali Mendelssohn i Stephen Heller. Ani šesté číslo Allegretto H dur 3/4 není bez poutavosti. Následující práce je Rondo pro piano a housle nebo Violoncello op. 8. Počíná introdukcí Adagio ma non tanto. =Tklivá melodie houslí provázena je pinými akkordy piana, v nichž vzhledem k době, v níž je psáno, překvapuje zvětšený trojzvuk i nónový akkord. Ve vlastním rondu počíná hlavní věta v houslích, jež se opakuje v klavíru. Prvn vedlejší věta počíná mohutným úvodem v rozložených akkordech v A dur, po nichž objeví se její motiv ve fis a modulačními chody končí v H dur. Druhá vedlejší věta z E poč ná v pianě, vystřídá se v houslích. Vyniká jako celé rondo pěkným provedením. Skladba psána ve slohu brillantním a činí značné požadavky po stránce technické na oba hráče. Jest také svědectvím, že Tomášek právem si obliboval Voříška=.') Dílem 9. jsou Variace pro piano a violoncello neb housle z d moll půvabně pracované jako op. 6 ve slohu brillantním. V onen čas, kdy nově ustavená Společnost přátel hudby počala činnost svými samo-statnými koncerty, stal se Voříšek jejím členem a to vlivným členem přes svoje mládí. Když koncert konaný 28. února 1819 nedošel dosti příznivého přijetí v obecenstvu (jmenovitě neuspokoiilí dva Moschelesovy pochody na programu jako 4. a 6. číslo mezi Haydnovou »Ve-černí modlitbou« uvedené), sneseno v sezení výboru 3. března 1819, aby příští koncerty řídil Jan Hugo Voříšek. Ve zmíněném nepodařeném koncertě jakož i předcházejících většinu skladeb řídil cellista Vincenc Houška (nar, 21. ledna roku 1766 ve Stříbře v Čechách), jako Voříšek, syn učitelův. Do pořadu koncertu 21. března 1819 konaného vřadil Voříšek též Tomáškovu ouverturu pro velký orchestr. Pro následující koncert 18. dubna toho roku dal na program Beethovenovu symfonii z D dur (druhou) a několik menších skladeb mezi nimi též V. Jirovcovu arii se sborem. Projevil při výběru skladeb v obou koncertech ohled k hudbě českého původu. V koncertě 9. dubna 1820 za řízení Františka Pecháčka`) jako číslo 3. po páté symfonii Beethovenově proveden Voříškův sbor »Bůh na jaře, který opakován byl v koncertech 16. listopadu 1823 a 27. listopadu 1836. Voříšek udržoval se svým pražským učitelem Tomáškem stále spojení a podporoval provádění jeho skladeb ve Vídni všemožně. Když byla tam jeho přičiněním v květnu roku 1818 provedena Tomáškova mše, psal mu do Prahy 17. května mezi jiným: »Jak blaze bylo dnes všechněm přátelům umění, když mohll živiti naději, že chrámová hudba, nejušlechtilejší a nejvzácnější větev umění skladatelského, nalezne ve Vás svého, snad jediného reformatora!` -Nebol bylo všeobecné přání: Kéž by pan Tomášek chtěl více, ba velmi mnoho psáti pro kostel. Radost z tohoto podařeného díla jevila se v tváři každého a chlubil jsem se pyšnými ústy, že Jste byl mým učitelem. Ku konci sdělil bych Vám rád ještě, že mi byl učiněn návrh, abych napsal oratorium pro velkou hudební společnost. Jelikož jsem se nepokusil doposaváde v tomto oboru, hleděl jsem v posledním zasedání odmítnouti takovouto námahy ') Viz o tom více v mém uvedeném Uvedení do historického koncertuj z r. 1894. a) Frant. Pecháček nar. 1793, syn Ant. Pecháčka, oblíbeného skladatele tanečních kusů, jmenovitě vaiěíků, v nichž byl předchůdcem Lannerovým a Straussovým. — Pozn. pis. | ||||
|