|
| ||||
| ||||
|
Ročník VXLtII. 1922.
V Condé-sur-Escaut zcela prostinký náhrobek měl nápis: »Chy gist sire Jossé des Présprevost de Cheens fut jadis - Priez Dieu pour les trepassés - qu'il leur donne son paradis. Trepassa 1' an MDXXI, le XXVII d' aoust - spes mea semper fuisti ...a ale francouzská revoluce rozmetala kosti, neúprosná a vandalská. V dlouhém životě (narodil se kolem 1445) Josquin zaklepával na brány knížecích dvorů Italských a býval přijat na královském dvoře francouzském s velkodušnou štědrostí, trvalou to tradicí rodiny Medicejské a Esté. Především Řím, Řím, který v papežské kapli naslouchal prvním pracem polyfoniků nizozemských, tíhnoucích ke středu duchovnímu a kulturnímu světa a téměř zitalisovaných, (nezapomínejme, že polyfonní škola nizozemská a španělská vznikly a květly prací zpěváků a učitelů papežských) zaslepil je svou podivností. Kathedrála Condská přijala sestárlého, znaveného »Jodoca a Pratis-. Jeho mladost se obohacovala zkušeností a zásadami ve slavné polyfonické škole v Cambrai; od žáka k učiteli my pří-přicházíme od Josquina k Ockeghemovi a k Dufayovi. Vilém Dufay, pěvec v papežském sboru byl první z Nizozemčanů, jenž napsal díla opravdu umělecká. V Cambrai, v onom kvetoucím tichém hnízdečku umění v Burgundsku Dufay a Egid Binchois skládají díla vřelá, provanutá něhou a důvěrností nebeskou, serafové v nadšení, umělci v modlitbě. V Burgundsku klidném u mecenášů hrabat Flanderských na počátku 15. století se mění středověký sloh Slavnost odhalení pomníku Palestrinova. a ustupuje polyfonii hlasové, slohu sborovému (>a cappella«), bez varhan, bez doprovodu hudebních nástrojů. Výstižnost a technika užitá pro mše Dufayovy připravují 100 let napřed umění palestrinské, o němž mohl říci jeho životopisec: »Palestrina by byl nikdy nenapsal své mše věnované papeži Marcellovi, kdyby nebyla bývala mše eEcce ancilla Domini< Dufayova.« Než Dufay neznal svobodného užití a plodné imitace a kanonu ve zvukové stavbě skladby hudební, on se o to ani nepokoušej: žáci přemnozí, spěchající do Cambrai, aby dosáhli tam posvěcení svého talentu, měli veliký užitek z kanonické imitace, zatím co skladby homofonní bohaté na harmonické pokroky připravovali palestrinský motett sborový. Ve škole v Cambrai musil Ockeghem statečně vypracovávat a od kořene rozvinovat tradici minulosti: kánon a imitace se hrnou volně a jistě z jeho rukou až okázale jako Deo gratias pro 36 hlasů! Cesta jest otevřena velkému pokroku: církev na jedné straně a na druhé knížata pod-porují umělecké hnutí, podivujíce se kráse vnitřní a vnější, rovnováze úměrnosti báječné, piné a dokonalé zvučnosti, hlasům sólovým, připojených k geniálním akkordům mistrů nizozemských. | ||||
|