|
| ||||
| ||||
|
CYRIL čís. 1.
ani nelze jinak pomysliti, a přece vše to jest nové, vkusu vytříbeného a svědčí to o mohutném fondu skladatelově. Leč Bordes nepřestal na tvorbě duchovní. Jako Francouz a pravý umělec neznal úzkoprsosti a zpíval to, co mu srdce na jazyk přinášelo. Komponoval zejména na texty Verlainovy, Jammesovy. Volba autorů dosti nám praví o ideové potenci skladatelově. V jeho hudební lícni není nic přebarveného. Bordes podává jenom delikátní neb zase mužný a zrnitý ekvivalent. Mimo několik skladeb pro piano napsal i četné skladby orchestrální, z nichž proslula Baskická rhapsodie. Posléze třeba uvésti ještě dvě lyrická dramata Tři v 1 n y a S e s t r a B e a t r i c e (toto bohužel nedokončeno). Shrnu-li celý život Karla Bordesa, nemohu se ubrániti pocitu zvláštního požehnání, jež provázelo všecky jeho kroky. Jeho nezištnost, obětavost, smělost a žhoucí láska k ideálu mi vybavují obraz světců, kteří přicházejí neznámo odkud a v ústech jejich blahá zvěst spasné nauky. Každá doba přináší svoje velikány, odlišné zcela od ostatních, a tito soudobí geniové mívají zpravidla mezi sebou hluboké vztahy. Léon Bloy ukázal na to ve svém článku o Beethovenovi, přirovnávaje autora Deváté symfonie k vítězi nad Evropou, k Napoleonovi. Řekl bych totéž o Bordesovi, vrstevníku Pia X. Svatosti římského velekněze echem odpovídala tklivá struna v srdci francouzského hudebníka. Úkolem pokorného apoštola krásy bylo zažehnouti plamen lásky, a když to vykonal, Autor věčných harmonií po-volal ho do svého neskonalého Blahoslavenství. Závěrem uvedu slova Jiřího Serviěresa, jež dokonale vyobrazují celý Bordesův zjev »Mezi žáky Césara Francka nebyl toliko jedním z nejmladších, ale i žákem vzezření nejmladistvějšího. Pro jeho kulatý obličej, jiskrné oči a skoro bezvousou tvář přezdíváno mu Aenfant de choeure") A měl opravdu vzhled jinocha vyrostlého ve svatyních, s pohledem čsitým a beze lsti, s mírným úsměvem na rtech a v řeči • byl zdrželivý a uctivý. Bylo to též jeho přirozenou a nestrojenou skromností, která jej měla, by sebe zapomínal bez rep. tání pro lásku ke všemu tomu, co se mu zdálo v umění hodným podivu, nechf šlo o přítomnost či o minulost. Bylo to posléze jeho tichostí, jeho duševní urovnaností, onou jakousi přesvědčivou mocí halící zevním půvabem opravdu nevídanou houževnatost u vykonávání krušných a přetěžkých úkolů, jímž se byl zasvětil. Byf nebyl nadán zvláštní výmluvností, byf se neutíkal k diplomatickým léčkám, Bordes uměl přesvědčiti a strhnouti za sebou pouhou silou svého obdivu, své vrozené spontannosti, svojí naprostou nezištností, af to byli mužové či ženy, kněží či laikové, lidé učení nebo nevzdělaní. Mluvil velmi málo a s největší prostotou, ale jeho slovo svědčilo o upřímné víře, jež mu získávala sympathii, a magnetism jeho pohledu konal ostatek. Dostačovalo mu požádati, aby obdržel: hudebníci z povolání věnovaly svůj čas, svoje znalosti, svůj talent ; lidé ze světa svoje peníze; tisk svoji propagační činnost. Nikdo s ním nesmlouval, bylo-li třeba přiložili ruku k dílu, nebof se vědělo, že on dával se bez výhrady. I ti, kdož znamenali, že se snad mýlí celý tento prostosrdečný enthusiasmus vybíjející se novými a novými záměry, za nic by nezmařili tohoto snu výstrahu, že holá životní zkušenost ho naučí střízlivosti. A jako se přečasto stává, že právě snílku vycházejícímu v boj s důvěrou šfastného hráče náhoda přeje štěstí, povahy chladné, duchové rozumní, positivní a skeptičtí, neosmělovali se varovati ho před jeho opovážlivostí. Vidělif ho konati zázraky, a proto uvěřili v zázrak.s zpěvu epištoly Iw Způsob a evangelia v A. Epištola. Iw českém jazyku. Podle staré církevní tradice přednáší se epištola ve volném rytmu řečnickém i s titulem na témže tónu beze změny výše hlasové vyjma věty, končící znamením otázky. U oddělovacích znamének (u čárky, tečky, středníku, dvojtečky) se učiní oddech, aby vynikl obsah jednotlivých vět. Poslední slabiky v závěru e^ištoly se zpívají volněji než celá epištola, ale vždy v téže hlasové výši, byf i končila epištola větou tázací. `) česky ministrant. | ||||
|