|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVIII. 1922. 11
ranním a poledním *). Za to divadla, balety a různé zábavní místnosti večerní bývaly piny. V koncertech vábila brillantní ronda, koncert vyšperkovaný všemi možnými ozdobami, bravourní variace. Proto takové skladby byly důležitou součástkou v koncertech tehdejších virtuosů. Sonata nebývala řaděna do programu. Jenom Clementi a Beethoven odvážili se v koncertech hráti svoje sonaty. Sonata byla odkázána ke studii úzkým kroužkům hudebním. Beethoven v sonatě zaměstnával levou ruku rovnoměrně s pravou, ale vyčítali mu, že tlumí tím melodii, kterou honosili se Italové. Tou dobou kvetl zvláště kult Rossiniho. Voříšek měl dar melodie a dovedl ho využíti. V něm jako by se byly obrážely názory o klavírní hře ploché virtuosity Hummlovy a Moschelesovy od prohloubenější hry i skladby Beethovenovy, později Thalbergovy a Lisztovy, žáků Karla Černého vlivem hlavně skladeb Beethovenových. Viz na příklad v rondu op. 8. střední větu fis moll a brillantní konec ronda. Voříškovy práce nejsou četné (zemřel příliš mlád) a nejsou stejné ceny. Některé vzbuzují úctu svojí stavbou, množstvím myšlenek, znaleckým jich propracováním, zajímavou harmonií. Jiné se nám zdají jen jako letmo na papír nahozené, určené pouze k jedinému přehrání. Nicméně povrchní hráči nesvedou s nimi mnoho. Vyšel z přísné školy Tomáškovy a byl současníkem Beethovenovým. Naučil se tudíž nebrati hudební skladbu ;na lehkou váhu. Někdy vám připadá, jakoby nebyl ani sám stačil letu svých myšlenek a tak snad se vysvětluje, že zůstala některá místa jeho skladeb nedosti zhuštěna, nedomyšlena, nedopracována a tudíž nedosti hodnotna, přirovnáte-]i je zase k jiným jeho pracem. Po prvním vystoupení veřejném 3. prosince 1815 v Hummlově rondu z A dur možno u něho pozorovati sklon k skladbě brillantní. Hummlovo rondo znamená přechod od směru Mozartova ke slohu brillantnímu. Docílený úspěch ve zmíněném koncertě přiměl asi Voříška, že se přidržoval nyní tohoto směru ve svých rondech, Sentinelle a j. Opouštěl tím i dřívější svůj způsob komposiční, ve kterém klonil se spíše k Tomáškovi, jako na př. ve svých rhapsodiích, sonatě op. 5 z G dur, Andante Le désir, Allegru Le plaisir, Impromptu op. 7 z C dur ... Kdyby bylo možno každému, kdož se zajímá o věc, prostudovati s porozuměním všechna umělecká díla toho kterého umělce, nebylo by potřebí psáti životopisně kritická díla o uměl-cích, ba snad ani kulturní dějiny. Umělec svými pracemi píše si sám historii svého života a to historii nejspolehlivější a nejúpinější. Obzvláště některé dílo obráží umělcovo nitro a prostředí, dobu, v níž žil, jeho schopnosti, snahy a cíle lépe, nežli mohou tak učiniti mnohdy nemohoucná slova dějepiscova. Jako mladík získal si Voříšek piné spokojenosti svého přísného učitele Tomáška. Jako počáteční virtuos zaujal pozornost Hummlovu a příslušných kruhů rozhodujících a potom oceněn jako nejzpůsobilejší mezi všemi žadateli o místo dvorního varhaníka. Jako skladatel mél štěstí, že byl řaděn k nejdokonalejším své doby. Jeho práce tiskly se ve Vídni a hrány v nejlepších hudebních sdruženích vídeňských. Po prvé provedeno jeho Rondo brillante pro klavír vedle Mozartových a Cherubiniho skladeb. Roku 1820 provozován ve společnosti přátel hudebního umění jeho sbor i později ně-kolikráte opakovaný. R 1823 jeho symfonie sotva dopsaná provedena vedle Beethovenova oratoria Kristus na hoře Olivetské. Eduard Hanslick ve své DGeschichte des Konzertwesense praví o něm, že byl nejen znamenitý jako varhaník a pianista, nýbrž význačný i jako skladatel. Byl hlavním svým povoláním jako právník státním úředníkem, ale jako pravý tehdejší Čech z rodiny učitelské navrátil se k původní své zálibě a stal se dvorním varhaníkem. Církevní hudba nebyla jeho doménou. Byl romanticky nadán, avšak povahy těkavé, vznětlivé. Vychován v mládí po česku, studoval na německých školách, ale nesl si z Prahy, náklonnost k francouzštině. Ve Vídni mezi hudebními kruhy převládala italština. Jako Cech psal na český text V. Nejedlého píseň -Nevinnost«, ale přišed do Vídně, stal se světoobčanem, který chtěl poutati pozornost. Nadpisoval svoje skladby francouzky, někdy italsky, jindy zase německy. Vrhl se do proudu života, neuváživ jeho nebezpečných nástrah a svůdných pokušení. Příliš pozdě poznal, že Vamberecký rodák, synek chudého učitele, nestačí odolávati svodům velkoměstským. Odchovanec přísného Tomáška přišel v rozmařilé Vídni ze skromničkých poměrů do okolností, v nichž brzy postřehl, že velikáni hudby jako Beethoven a dříve Mozart poměrně strádají, ale zhýčkaní copaři muzikanští jako V. Miiller, Ferd. Kaner, EyEler. Drechsler a různí Italové žijí sybaritským životem. Vídeň při provozování Rossiniho Tankreda tonula v nadšení, ale Beethovenova opera Fidelio se nelíbila, *) lednu dobu koncem XVIII. století a poč. XIX. stol. konaly se koncerty ráno. | ||||
|