|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVIII. 1922. 25
Nechybělo by mi proslulých příkladů; uvedu z nich jen jediný, mrzké Vánoce« od Adolfa Adama, hudebníka, který nevěřil ničemu ... dokonce ani své hudbě. Skutečně není možno vysvětliti oblibu, které získala skladba vulgárním »pas dédoublé« hodícím se pro tělocvičné jednoty, jehož výraz právě tak jako hudba sama jsou vzdáleny a který zdá se býti spíše určen pro některý kabaret špatné pověsti, nežli pro posvátný dům Boží. Prozatím kolik lidí ... i někteří duchovní ... myslilo by, že jsou připraveni o mši sv. na Narození Páně, kdyby při tom vůbec neslyšeli řváti baryton vysokými tóny: »Noel, noél voici le ré-dempteur« (Vánoce, vánoce, hle Spasitel), nepostrádatelné pro ně při mši půlnoční! A to jest ta protihudební tvorba, jejíž trvání nepřesahuje ani jedno století, která jest nám označována jako úchvatná melodie, která od nepamětných časů... atd. Je možno však z toho, že repertoir náboženský v jazyku lidovém je chudý a téměř vždy připoután ke špatné hudbě, souditi, že duchovní zpěv francouzský má býti skladateli opuštěn? Velmi daleka jest mne tato myšlenka! Leč pro to, aby duchovní zpěv francouzský mohl býti hoden úlohy, kterou piniti jest povolán, jsou potřebny, ba mohl bych říci nevyhnutelny, jisté podmínky. Tyto podmínky jsou tři: duchovní zpěv má býti hudební, náboženský, lidový. 1. Dím-li, že duchovní zpěv má býti h u d e b n í, rozumím tím, že se nemá do kostela zaváděti, leč d o b r á h u d b a. Opravdu, je-li umění dobře chápané tím, co nás může nej - více přiblížiti božskému ideálu, plyne z toho, že povznesená mluva, které se užívá při zpěvu modlitby a chvále Boha shrnuje vše to, co umělec nalézá ve své duši nejlepšího a nejvznešenějšiho, to jest d o b r o u h u d b u. Vzdor nynějším theoriím rozšiřovaným impotentními lenochy a snobisty, snažícími se tvrditi, že není ani dobré ani š;-atné hudby, jsem jist, že všichni p r a v í h u d e b n í c í mně porozumí. První podmínka vylučuje tedy z kostela všechny výpotky druhu »Minuit chrétien« a jiné. 2. Duchovní zpěv má býti nábožný. Aniž by bylo třeba dovolávati se formálních nařízení Svatého Otce Pia X., obsažených v jeho M o t u p r o p r i o z r. 1903, je patrno, -e duchovní zpěv musí býti projádřením citu skutečné víry, tím způsobem, že ani slova ani hudba nesmí býti v nesouhlase s posvátným místem, nýbrž naopak mají tam býti zcela přirozeně na svém místě. Tato druhá podmínka odsuzuje zpěvy, kde pod rouškou lidovosti skrývá skladatel vlastní chlubivost nebo snahu po zisku. Odsuzuje rovněž úpravy zlomků symfonických nebo dramatických, které pro kostel nebyly složeny, a zvláště úpravy zpěvů nábožensko-smyslných a mysticko milostných — druhu »Méditation de Thais«, jimž někteří hudebníci, jinak slavní, nedovedli se ubrániti. 3. Duchovní zpěv má býti l i d o v ý; a lidovým nikterak nerozumím zpěv s p r o s t ý, nýbrž zvláště to, že zpěv má býti přístupný, jak po stránce pochopení tak provedení, všem lidem prostým, věřícím, zbaveným pýchy a d o m ý š l i v o s t i, krátce všem duším d u b r é v ů 1 e. A tato třetí podmínka vypovídá přirozeně všechny »articies Maitre de Chapelle= (velmi přirovnatelné k »articles de Paris« ze skladů dryáčnických obchodníků), kde takový nájemník tribuny nebo kůru ukládá periodicky plody své bezvýrazné plodnosti. »Ale,« mohl by se snad někdo tázati, »kde nalézti prostředek ke spojení těchto tří podmínek v jedné skladbě, poměrně dosti krátké?« Tento prostředek naleznete snadno ve studiu gregoriánského chorálu, který je pravým církevním zpěvem. Jestliže jen trochu pochopíte tyto podivuhodné melodie, uspořádané s tak dokonalou znalostí souměrnosti, zároveň však prosté veškerých pout harmonických nebo mensurálních, dovedete-li dobře proniknouti smysl těchto pomníků umění vznešeného, zbožného a naivně výrazného, umění, které nelze přirovnávati než k umění románských lodí chrámových a fresek prvních věků malířství, nebude vám třeba jíti příliš daleko, abyste nalezli jiné vzory. Leč dejme pozor; tento výraz »vzoru« probouzí všeobecně představu napodobení, která jest mé mysli velmi v dálena. V umění je nutno věděti, jak třeba studovati vzory, ale nikdy nesmí se napodobovati, což by bylo prací neužitečnou a neplodnou. Jestliže jsem mluvil o vzoru, chtěl jsem říci, že toto umění řehořské (chorál), v němž můžeme nalézti základní prvky i samotné formy naší hudby nejmodernější, spojuje stejně podmínky vypočtené výše pro stanovení dobrých zpěvů. Jest d o b r o u h u d b o u, nebof -v něm jest sám počátek veškeré hudby. Je z b o ž n ý, poněvadž vznikl v klášteřích, ve stoletích živé víry, jehož jediným účelem byla oslava bohoslužby. Jest posléze 1 i d o v ý, nebof se obrací ke všem | ||||
|