|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVIII. 1922. 27
můžeme se mnohému i pro naše poměry naučiti. Ovšem, že jsme o krok veliký proti Francii ku předu, majíce organisováno hnutí Cyrilsl<é. Jen by si bylo přáti, aby jeho vý znamu bylo všude porozuměno. Doposud tomu tak nebylo. — Abbé Prieur promluvil takto Mám k Vám promluviti o instituci, která by měla býti v každé diecesi (více méně v každé krajině) : Š k o l a p r o h r u v a r h a n n í ta h u d b u c í r k e v n í, t. j. středisko vzdělání pro hudbu církevní, které, vzhledem k technice, zaujímalo by střed mezi elementárním vzděláním nabytým v malých seminářích a náboženských gymnasiích a vysokým vzděláním získaným v našich vysokých školách, jako jest Papežská škola posvátné hudby v Římé, interdiecesní škola v Malines, Schola Cantorum v Paříži, naše konservatoře. Toto středisko středního vyučování mělo by za cíl vychovávati varhaníky, kteří, aniž by byli mistři, skladatelé nebo virtuosové, byli by schopni, v malých městech zaujímati čestně místo u varhan Mám v úmyslu : I. Ukázati Vám, že tato instituce jest potřebná. II. Vyložiti Vám, za kterých podmínek jest možná. III. Vyložiti Vám, jak jsme se pokusili realisovati ji v Caén pro diecési bayeux-skon. 1. Dvě skutečnosti se vnucují naší pozornosti: 1. Postrádáme varhaníků; 2. Postrádáme skutečných varhaníků. 1. P o s t r á d á m e v a r h a n í k ů. Koncem dubna 1920 časopis »Tablettes de la Schola Cantorum de Paris« uveřejnil následující vyzvání: »Jest něco bolestnějšího, když se věnujeme některému apoštolátu, nežli když vidíme lidi, kteří byli přesvědčeni a často obrá cení právě vámi, jak Vám přinášejí svou důvěru a žádají Vás o pomoc ... a ne můžeme nic pro ně učiniti ? A to se nám přihází v této chvíli, kdy velký počet pěveckých sborů chrámových (chlapeckých — maitrises), by si přál postupovati pod naší ochranou, a kterým nemůžeme opatřiti vůdce. Vskutku stále se nám nabízejí místa ředitelů kůru, na která nemáme, koho bychom navrhli, nebol počet přihlášek jest nedostatečný pro velké množství žádostí.- Platí to o ředitelích kůru, platí to o varhanicích. A »Revue des maitrises« z předešlého měsíce přinesla ozvěnu této bolestné stížnosti z pera p. A. Colineta. »Přejeme si velmi živě, aby toto vyzvání bylo slyšeno. Opatření hudebníků kostelních prodělává těžkou krisi. V jistých krajích stalo se již téměř nemožným nalézti zpěváky. Brzy bude tomu tak i pro ředitele kůru a v a r h a n í k y. Zdá se, že n i k d o se nezabývá touto situací: a zatím bude míti, prodlouží-li se, velmi neblalíé následky.« 2. P o s t r á d á m e s k u t e č n ý c h v a r h a n í k ů, hlavně varhaníků-doprovázečů. Jak jsou řídcí dobří doprovázeči! »Vejděte,« praví abbé Chassang v předmluvě ke své příručce pro doprovázeče, vejděte do kostela, kdy počínají obřady, a naslouchejte. Co často uslyšíte? Slátaninu více méně barbarskou, která otupuje aneb znetvořuje vzletnou melodii, to jest těžkopádné a hrubé akkordy. Co uslyšíte jestě? Odporné a nesouvislé harmonie a často nepřiměřené, někdy dokonce nesmysly, jako jsou akordy chromatické, a půltónové chody v doprovodu chorálu. A co spatříte nakonec?« pokračuje týž spisovatel, »něco, co křičí: od v moderního střihu na soše z antického mramoru-- A tito ubozí doprovázeči nic nezvěděli o pracích prof. Gastoué-a, abbéů Brun-a, Chassanga, Courtonne-a, Grosjean-a atd. atd. ; v chorálu nezískali nijaké znalosti prohloubené a rozumné, neznali než system »1-Ianon«. Co říci o varhanících hlavních? (samozřejmě neběží o varhaníky diplomované, o odborníky, vyšlé z našich vysokých škol, ani o amatéry pracovité a svědomité, kteří svůj talent dávají v službu kultu náboženskému). Komu z vás se nezželelo někdy, možná že často, ubohosti reportoiru varhaníků, jejich neznalosti liturgických zákonů a co horšího, úpiného jejich nedostatku liturgického ducha ? Kdo z vás nezjistil jejich špatný vkus, jejich dychtivou snahu zalíbiti se obecenstvu ? A výsledek ? Kazí zkažený již vkus přítomných a omlouvají-li své fantastické volnosti, mluví sice o zatímních koncessích, ale krátce a dobře jde o »povolení na vždy« ; vzpomněli si jen, že mají ze svého kůru, jako kněz u oltáře piniti jakýsi druh kněžství? Gounod správně pravil: »Umění jest jiné kněžství«. | ||||
|