|
| ||||
| ||||
|
Ročník VXLIII. 1922. 39
založil oratorium v Neapoli. Baronia, jenž pro své historické práce byl později čítán mezi literární světla doby renaissanční, stal se kardinálem a scházelo několik hlasů — pro příchylnost ke Francii — že nebyl zvolen za papeže. Někdy vodil římskou rovinou do kata-komb a basilik veliké davy poutníků; posnídají, sedíce v trávě, zazpívají písně a k večeru se vracejí. Jindy opět a za jiným cílem, přivádí Filip Neri děti chudiny na povýšenou pláň ležící ve stínu chrámu sv. Onufria, na Janikulu, odkud lze přehlédnouti rozlehlé a malebné panorama Říma. Tam poučuje své malé druhy, hraje si s nimi: baví je i vzdělává. Pravé to dětské besídky. V pravdě, jaký to učitéI a přítel mládeže! Nechceme říci, že tím vnější činnost jeho byla již vyčerpána; opravdovou a úctyhodnou úlohu hrál sv. Filip ve všech důležitých záležitostech náboženských i politických své doby: v procesu zahájeném papežem Pavlem IV. o spisech Savonaroly, jež hájil sám a dovedl a~- ke konečnému vítězství; v příznivém rozhodnutí, jež takřka až v agonii papeži Klementu VIII. na srdce vložil, když váhal sprostiti klatby Jindřicha IV. Vskutku, povaha sv. Filipa Neri, pina zvláštního půvabu je také svrchovaně kombinovaná. Jest knězem přede vším a apoštolem: slouží nekonečné mše, uchvácen téměř denně v extase, po celé dny zpovídá od uličníků až po kardinály. Tušíme spíše, než vidíme, že je ve všem. Zdánlivě bez cíle se potuluje, hraje si se svojí kočkou, jako to činíval Montaigne a při tom jeho činnost překypuje v mnohonásobných záměrech. Nejedná se nám však o to, abychom líčili jeho tak mimořádný život pod rouškou jednotvárnosti. Chceme zde vytknouti beden rys této osobnosti, tak rozdílný od jiných, o němž nebylo dosud jednáno, a jenž má ve všech cestách jen jediný cíl: chceme mluviti o jeho e s t h etickém cítění a zálibě pro hudbu. Jsa obeznalý ve všem, za doby papežů, kteří nepřestali býti humanisty, činíce se re-formátory tohoto hnutí, jako Pavel V., Pius IV , Pius V. a Řehoř XIII., Filip Neri nezůstal ovšem stranou hnutí myšlenek, literatury a umění své doby. Cetl mnoho. Zvláště však hudba jímala tuto citlivou duši, jež lehce zůstávala unesena a uchvácena do nekonečna nad krásou a čistotou Boha. Jsa však upřímně zbožný, maje úctu pro posvátnost a cit pro vznešenost Boží, trpěl, vida, jak posvátná hudba k okrášlení bohoslužby vypůjčuje si světské nápěvy ji zlehčující a pokažené umění, vadné jak s hlediska krásna, tak s hlediska mravního. V tomto čase bylo zvykem a namnoze na neštěstí dosud je, podkládati slova umělkované zbožnosti pod unylé nápěvy romancí nebo lidových tanců, jichž slova, často více než volná, jako na indiskretních palimpsestech vynořovala se v paměti věřících i při nejvážnějších obřadech. Tu právě katolická mravouka posloužila pravdě esthetické a přispěla k obhájení umění nezřídka obětovaného špatnému vkusu. Papežové zavrhli dík novým výnosům koncilu Tridentského veškerou světskou hudbu při bohoslužbách a zapověděli podkládati zbožné texty pod pohoršlivé a oblíbené nápěvy. To bylo nutné, ale negativní a proto nedostatečné. Nic nelze odstraniti, nenahradí-li se něčím jiným. Sv. Filip Neri sdílel přirozeně názor papežů; nebyl však veden pouze zbožnou vírou, byl podněcován a řízen uměleckým citem, velmi prohloubeným a jemným. Tato jemnost vkusu, schopnost chápati krásu, již přinášel do záležitostí náboženských i v obcování s dušemi a s Bohem, způsobily, že spojil se pouty přátelství s umělci, jichž duše mimo to vedl k dokonalosti duchovní. Skutečně, od prvních počátků shromáždění oratoria kanónicky dosud neustanoveného, tpři chrámu sv. Jeronyma de la Caritá a později při Chiesa Nuova ve Vallicelli, nádherném o chrámu, jejž dal postaviti svým osobním vedením, sv. Filip Neri, měl za přátele a spolu za kajícníky dva mistry v umění hudebním, jež často nadchl a povzbudil jak v jejich díle, tak i v životě, totiž Giovanni Animuccia a Palestrinu. Giovanni Animuccio byl od roku 1553 ředitelem sboru ve Vatikáně. Sv. Filip Neri, jenž ho zpovídal, přivedl jej do oratoria, aby tam zpíval a řídil sbor, který střídal počestné zábavy s vážným hovorem. Animuccio zemřel asi roku 1571, v rukou sv. Filipa Nerajského, jenž svých nikdy neopouštěl. Pokud se Palestriny týče, jsou známy život i dílo slavného reformatora církevní hudby v XVI. století; méně však je známo, jaký podíl měl sv. Filip Neri na této reformní činnosti, jak Palestrinu povzbuzoval, ano, jak mnohdy i spolu pracoval. Giovanni Pierluigi, narozený v Palestrině r. 1525, jenž je znám spíše die jména svého rodiště, stal se ředitelem sboru ve chrámu Lateranském a P. Marie Maggiore. v roce 1551, kdy sv. Filip byl vysvěcen na kněze. Seznámil se s ním prostřednictvím Persiana Rosy a odevzdal se jeho duchovnímu ve- | ||||
|