|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVIII. 1922. .43
do sonaty) a vysvětluje vznik hudby polyfonní expansí náboženské myšlenky za válek křížových, přešel ke stylu Palestrinovu. Akcentoval, že i ve středověkých motetech a mších za thema skladby brávány úryvky z gregoriánského chorálu a že jako chorál i prvotní polyfonie zůstává neosobním projevem modlícího se nitra. Po té jal se líčiti zhoubný vliv renaissance : jméno skladatelovo jest důležitější, než účel skladby, polyfonie zvrhá se v b e l c a n t o, doprovázený bezvýznamnými středními hlasy na otrockém b a s s o c o n t i n u o. Táž spousta ve smyslu tonálním. Mizíf staré církevní toniny b vzniká banální dur a moll. Přes všecek ten příval prostřednosti shledáváme se u skladatelů s thematy chorálními, a to i u protestantů. Zmínka o Bachovi jest d'Indymu příležitostí, by promluvil o oratoriu. Cituje Heinricha Schiitze, a probrav díla kantora lipského, přechází ve století devatenácté, k Beethovenovi, Schumannovi, Berliozovi, Lisztovi, Brahmsovi a Césaru Franckovi (rozhovořil se zejména o jeho >Blahoslavenstvích«). Nemoha se tu šířiti o tolika thematech, jež by potřebovala dlouhých komentářů, upozorňuji čtenáře na d'Indy-ho ACours de composition musicale« na jeho klasické dílo o Césaru Franckovi (první kniha vyšla nákladem Durand-ovým, druhá u Alcan-a). Povím ještě něco o druhé části séance. Slova se ujal José Vincent a věnoval svoji přednášku kostelní písni. Jsa dobrým řečníkem uměl sesměšniti starou routinu ve skladbě lidových písní chrámových, jež bývají bud rázu pochodového nebo sentimentálně rozněžněné. Potom přečetl ukázkou některé píňové texty od Jacquesa Debouta (redaktora nCahiers catholiques«), aby přesvědčil své posluchače, že lze skládati písně v národním tónu, aniž bychom zabředli do banality, a na své vlastní písni k nejsvětějšímu Srdci ukázal, jak i na tuto tak choulostivou a často osudnou látku lze složiti důstojnou píseň, když místo osobních výlevu srdce čerpáme inspiraci z liturgických knih. — Po jeho přednášce zpívány některé duchovní písně od nejlepších autorů: Déodata de Séveraca, Paula Berthiera, Charlesa Bordesa, Henri Elie-a, Guy de Lioncourta, abbé Bruna, lana Henryho a Vincenta d'Indyho. Zvláště mě zaujala píseň gAyez pitié de nous, Seigneur« od P. Berthiera na slova Verlainova (na motiv z nedělní mše Orbis factor«), de Lioncourtovo »Na slavnost Božího Těla« (z krásného cyklu 21 písní, složených vesměs na motivy chorální) a d'Indyho -I1 se fit un grand bruit« z cyklu nPentecosten« (24 písní na neděle po svatém Duchu).. První z nich poutá nesmírnou prostotou a půvabnými harmoniemi, ač nikdy nepoužito chromatiky, druhá svou eucharistickou vůní a slávou, třetí posléze svou dokonalou úpravností a jadrností, nebof d'Indy bez přílišného aparátu umí nalézti zrno hudební myšlenky a několika rysy poví to, co by jiní rozmělňovali na deseti stránkách. Když to vše slyšíte, povzdechnete si: Jak jsme ještě daleko za Francií. Zde nejlepší básníci a skladatelé sklánějí se k lidové písni duchovní, a u nás jediný reální a věčný ideál krásy — Bůh, jest vymýcen ze slovníku našich representantů v oboru poesie a hudby! V P a ř í ž i, 3. května 1922. O. A. T. v Skoly pro varhany a hudbu církevní. (Pokračování.) Postrádáme tedy varhaníků, jejich počet jest velmi omezený, jejich kvalita mnohdy nedostatečná. Leč, kdo jest tím vinen, pánové! Ach! jistě tím není vinen Velekněz který miloval nade vše krásu naší církve. V M o t u p r o p r i o z 22. listopadu 1903 — bude tomu brzy 18 let Pius X. co stanovil právní zákoník posvátné hudby — a nový Codex v článku 1264. nám to připomíná - chtěl, »v piném rozsahu své apoštolské vážnosti« — to jsou jeho vlastní slova— která mu byla propůjčena mocí zákonnou« a zamýšlí v té věci uložiti všem Dnejúzkostlivější zachovávání pravidel«. Tu, v předposledním článku; v č. 28., stojí psáno: »budiž dbáno toho, aby se vydržovaly a zvelebovaly, 'jak nejlépe možno vyšší školy posvátné hudby, tam kde již se nalézají«, a a Pius X. připisuje: aby se zakládaly tam, kde ještě nejsou. To jest věc svrchované důležitosti, aby církev sama se starala o vzdělání svých ředitelů kůru, varhaníků a zpěváků, podle správných zásad posvátného umění.« Otázku, pánové ! Od 22. listopadu 1903 — to jest od 18 let — kolik Škol posvátné hudby bylo založeno ve Francii? Raději neodpovím: ti, kteří četli M o t u p r o p r i o, ne- | ||||
|