|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVIII. 1922. 53
Měkká, prosebná tonina a mol přechází pak v Evangeliu do tvrdé, melodie po-zdvihuje do výše »světlo« slova Božího, aby zářilo lidem na cestě k Bohu. Slovo Boží jest obsahem naší víry a názoru světového. Třídílné K r e d o osvědčuje ji velkolepým způsobem. Víra v Otce Stvořjtele napiní duši »nebes sladkým klidem« a otevírá =pohled v tajemství«, nad něž není pro duši větší blaženosti. Pevnost přesvědčení sálá z úvodních slov a akkordů Andante con moto. n mf ~- Vě-řím! Vě-řím! Zi- vot dá mi ví - ra, i f á- I I (, f, !~ d f aby přj zmínce o tajemství v tajttpiném postupu nás přenesly odlehlou toninou do jiného, nadzemského světa. V druhé části obrací se víra naše k Synu Božímu. A tu pěje skla-datel svou velepíseň lásky a oddanosti ke Kristu. Melodie a harmonie slov jsou tak prostince úchvatné, že nebudu váhati nazvati je přímo hudební illustrací oněch slov sv. Augustina: Nepokojné je srdce člověka, dokud nespočine v Tobě, ó Bože!« Skladatel připsal za ta slova fermatu; je hodně dlouhá, protáhl bych ji na celý takt. Ostatně pro duši chápající je i zbytečnou, než se probudí ze zanícení k dalšímu zpěvu, uplyne zajisté delší doba. Než upozorňujeme na ně i v G 1 o r i a, K o 1 e k t á c h a po prvním díle K r e d a. ]souf všude na svém místě; v P ř i j í m á n í jsou nahrazeny pomlčkami. — Z tohoto unesení duše vrátíme se opět do skutečného života přechodem z E dur do mol, a prosíme Ducha svatého, aby roli naší duše osíval zrnem své víry a dal mu vzejít v teple svého slunce. Závěrem v původní tonině F dur, při čemž tenor opakuje poslední prosbu: »vzejít dej ! « končí tento díl. Následuje pak 0 f f e r t o r i u m, které počíná dvoj— a trojhlasem ženským otázkou Andante sostenuto. Co dát To - bě, své - mu Bo - hu ? V pevných akkordech. značících rozhodnutí, nabízí Bohu své srdce, s plachou otázkou, vyjádřenou polovičním závěrem : moderato II ~ l I Zda jen mo - hu . I ~ | ||||
|