|
| ||||
| ||||
|
54 CYRIL čís. 7.-8.
Při S a n k t u s radostném a vroucím mimoděk si vzpomenete na Foersterova »Skři-vánkaa, jak nyní volá k naší duši »sne-bes ků - ry hy-mny svo - jí chvá - ly vrou - cně směs!< A jde nám ten zpěv opravdu k srdci! Dvojí změna taktu upozorňuje nás, že v triumfu již přichází Požehnaný, »jenž se béře jménem Páně«, velíc nám forte v akkordech Es-D-C pokleknouti v prach před Přicházejícím, před nímž i zpěv náš se tlumí v pianissimo. Po posvátném úkonu frygický nápěv P o p o z d v i h o v á n í transponovaný na G, důrazně nám připomíná přítomnost Bytosti z jiného světa, jež na oltář] koná obět tajemnou. A co divného, církevní tonina při zmínce »tají zde se Bůh a člověk« přechází do Ges, za-chovávajíc svůj ráz až ke slovu »Bůh«, aby náhlým spádem o oktávu a ?Manem subito při slovech pa člověk naznačila nesmírný rozdíl dvou bytostí, božské a lidské, spojených zde v jediné osobě. Tou jest sám Beránek Boží, k němuž v A g n u s po třikráte stejnou invokací, ale pokaždé v jiné harmonisaci voláme o slitování. Tajemným p p počíná volání, aby při zmínce o jeho ranách, trnech v skrání, a nejposléze o kříži, jejž skladatel mohutným gestem po-zdvihuje v lesknoucím se čtyřzvuku až téměř k obloze, -~ f calanda 3 I—I— j— n 1 0-5 11 pro tr-ny v skrá-ni, pro svůj kříž pro-miň hříc}t... ba— b dostalo se nám prominutí hříchu, naznačeného schouleným čtyřzvukem, po jehož odstranění libě se nám otvírá v sekundovém akkordu brána nebes. jaká to bohatá příležitost, rozvinouti úměrně s vnitřním rozpoložením duševním i vnější schopností pěvecké a hudební k oslavě Boží! Píseň k P ř i j í m á n í jest hlubokou meditací, kde po začátečních slovech » Má lásko« stlumen jest význam měkkým akkordem, že jest to láska věčná, k nám tiše zářící z nad-přirozeného světa. Výrazně staví tu skladatel výstižnou harmonisací vedle sebe osobu nebeského Hosta a lidskou duši, onu prozářenou svatostí a nevinou, tuto stinnou hříchem a rdící se studem. Však srdce omilostněné stává se stanem Boha, jenž pod svátostnými způsobami přichází do duše: »Má duše, dní se k věčnému ti jitru, -- = riten. nh Adagio. 1 I i o ~I-~-_ s _ V o P t s~t P r' P• ~s ó srd - ce, ty dnes [io - ha stan, můj Pán, můj Pán, můj Pán!« 1 1T ~ v | ||||
|