|
| ||||
| ||||
|
58 CYRIL čís. 7.-8.
záhadný v klidu a důtklivý, rozhorlený nebo plesající, když byl rozhoupán; nástroj mající do sebe tolik poesie, hlaholící neproměnně již po tisíc let křesfanské éry. Zvon, svědek pradávných časů, který rozléval svoje požehnání na desaterá, ba sterá pokolení, svědek starobylé slávy i hrůzy, svědek pravdy Boží, již neohroženě hlásal. Co vzpomínek máme na zvony od nejútlejšího dětství: zvony sváteční i všední, zvony slávy a odpočinku, i zvony vezdejší přinášející nám útěchu a požehnání na úsvitě, o polednách i na sklonku denním; zvony vánoční, velikonoční a svatodušní, zvony svátku Panny přesvaté a ostatních svatých, i posléze ony zvony lkající duší zemřelých, bolestné hrany, nabádající úpěnlivě ku pokání a volající o modlitby za právě skonavšího nebožtíka. Vincent d' Indy znal všecku tu krásu. Narodil se sice v Paříži, ale rok co rok jezdí do svého otcovského kraje v horách cevenolských, a legenda sama z valné části byla složena na venkově, kde mohl lépe naslouchati bylinám hlaholících zvonů. Přikročme k ději jeho skladby. Látkou byla známá báseň Schillerova a rozvrhl ji v prolog, zhušfující obsah celého díla, a 7 obrazů. P r o 1 o g. Den chýlí se ke konci. Mistr Vilém zabývá se s dělníky litím zvonu, který bude jeho posledním dílem, nebol života jeho už jest na mále. Dříve než odejde na poslední pouf, přeje si přehlédnouti všecky vážné chvíle, kdy zvon zasáhl v jeho život: křest, období lásky, vítězství v životním boji a chmurnou noc, které oplakával svou milovanou družku v pozemských strastech. Z počátku slyšíme rušnou píseň Vilémových tovaryšů, potom, když slova ujímá se mistr, svěřuje nám skladatel čtvero klíčů svého díla, totiž základní motivy, z nichž vyrostlo vše ostatní. 0 b r a z p r v n í. KŘEST. Ocitáme se na náměstí před kostelem. Křestní průvod vchází do chrámové lodi. Zástupy věřících pějí k radostné události a po obřadech vycházejí z kostela za zvuků C r e d a. Matka novorozeného Viléma zpívá mu hymnu naděje a víry, a davy rozcházejíce se zanotí H o s a n n a h. D'Indy nezůstává při pouhé vnější lítni. Hudba jeho ovívá vás blahem milosti a vše dýše kouzlem poesie chrámové a náboženské. Zakoušíte zvláštního dojmu, že k vám ne-mluví už pouhá hra tónů, nýbrž duše, duše probuzená k životu, duše se svým nesmrtelným bohatstvím, přítomná, takřka hmatatelná, ale vždv zase utíkající do dálek tajemství. Nazval bych tu d'Indyho básníkem Svátosti, po vzoru starých skladatelú církevních hymnů, kterých nemůžeme zpívati, aby se naše duše nezbalsamovala nadpřirozenou vůní Boží lásky. Scéna tato uchovává nám krásy, jež rychle mizejí ve vřavě moderního světa, a za chvíli nedočteme se a nich leč v několika spisech Barbey-e d' Aurevillyho nebo jiných geniálních evokatorů minulosti. O b r a z druhý. LÁSKA. Pokraj lesa za krásného jarního dne. Šeří se. Vilém a jeho snoubenka Leonora procházejí se zvolna rozkošnou přírodou. Jinoch zpívá o kráse blažené této chvíle, leč chmury kalí štěstí Leonořino. Nemůžef se Vilém státi jejím chotěm, dokud nebude uznán za mistra svého umění, a jsou tu závistníci, kteří se přičiní, aby zmařili jeho pasování. Uklidňuje Vilém postrašenou milenku, na chvíli slova lásky se linou z úst milenců, ale duch nepokoje znovu se zmocňuje útlé Leonory: vzpomíná si na sen, ve kterém zřela Viléma vítězem, ona však skonávala daleko od něho a nebylo jí už dopřáno, by se s ním ještě shledala. Mužné slovo snoubencovo rozptyluje i tento přízrak, takže opojení lásky vyvrcholí nyní bez překážek, tak pokojné jako klid snášející se noci, tak hluboké jako její hloubka, tím vroucnější, čím více mizí okolí a zůstává tu jenom dvé hvězd ideální lásky ... Zvoní klekání, a milenci ubírají se domů. Erotika není zajisté nic nového, ale jest jako drahý kámen, jehož krása se mění každým pohnutím. U d'Indy-ho jímá vás zejména svojí noblesou. Nemůžete říci, že by se lásce Viléma a Eleonory nedostávalo žáru a vroucnosti, také však tu není prázdné horování, nic než urozená essence lásky dvou krásných tvorů, dvou krásných duší. Scéna zůstává vám v srdci jako rozkošný obrázek, tolik jest plastická a nenucená. O b r a z t ř e t í. SLAVNOST. Lid shromáždí se na tržišti a za hlaholení zvonu plesá radostně. Přicházejí v průvodu jednotliví cechové a na konec děkan všech tovaryšstev, který prohlašuje Viléma mistrem umění zvonařského. Posléze objevuje se sám oslavenec, a dav uchystá mu nadšené ovace. Tento obraz je nejživější, nejúpinější a nejcelistvější. Od počátku až do konce jedna gradace. Ani věřiti tomu nechcete, že by po tom či onom passu bylo lze vymysleti něco ještě účinnějšího, a přece d'Indy to uhádne, nikoliv že by přidával bombast na bombast, nýbrž jen tím, že zhušfuje čím dál tím víc svoji hudební myšlenku. Začíná jásavým hlaholem zvonů, nepoužije | ||||
|