|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVIII. 1922- 59
však ani jednou banálních plátů kovových ku znázornění, vše zobrazeno pouhými barvami orchestrálními. Vybavují se vám slavná procesí na Boží Tělo, viny hlaholení vás zaplavují. Nelze nebýti křesfanem, nelze se neradovati. Výborně jsou tu též vystiženy zvukové klamy, jež vznikají větrem, když zaduje jiným nebo opačným směrem. Chorovod každého cechu provázen svéráznou hudbou, zejména kováři jsou vykresleni tak, že si ani nelze pomysliti něco výstižnějšího. Kdo zná poesii jejich řemesla, musí mi dáti za pravdu. Slavnost tato vás unáší do blažených dob, kdy srdce lidské nebylo ještě rozdeptáno moderní skepsí a umělo sladiti radosti i žaly do akkordu víry, naděje a lásky. O b r a z č t v r t ý. VIDĚNÍ. Vilém sedí zadumán a sklíčen ve staré zvonici. Jest noc a jenom slabé paprsky měsíční osvětlují jizbu. Leonory už není. »Umění a láska« jsou umělci mrtvy, a přece pocítil, jak klíčí v jeho srdci »útvar nový ... umění nové, mocné a silnéa• Leč nikdo ho nechápe a místo vděku si tropí z něho šašky. Zatím, co jest pohroužen ve svoje snění, ponenáhlu vše kolem něho oživuje; trámoví praští, chrliče a symbolické podoby na vížce se pohybují. Zvony se rozhoupávají a vyvolávají zástupy duchův. Skřítkové dovádějí před zrakem Vilémovým, zvouce ho ve svoje hebké náručí, aby ho uspali a zaplašili chmury pozemského žití. Rej rozvíří se kolkolem, ale ztratí se tak rychle, jako se z nenadání vy rojil. Zbývá jen ponuré ticho a temnota. V tom za podivného přísvitu zjevuje se nešfastnému mistru Leonera; přináší mu slova útěchy a naděje: »Zůstávám i na věčnosti tvojí chotí, nech své duše rozletěti se úprkem do nesmírna a vznášeti se se mnou na nebi, což jsem nesplynula s věčnou harmonií?« Starému mistru jest, jako by se probouzel z hluboké dřímoty. Slunce vychází a zaplavuje jizbu ve zvonici. Vilém s nadšením vrací se v život, nebol znovu nalezl svůj ideál. Jak vděčná látka ke zhudebnění! D'Indy rozvinuje všecko svoje umění popisné: hluboké ticho noci, sklíčenost Vilémovu, přeludy a mátohy ve snách, rej duchů a posléze zjev jeho ženy, vše to podáno mistrně. Není však to pouhá hra fantasie, spíše to jest ohlas tvůrčích bojů, jež bouřily v nitru samého d'Indyho, ohlas vnitřních zápasů jeho duše, která tu mluví se zkušeností mystiků. P á t ý o b r a z. POŽÁR. Noc rozestřela se po náměstí. Na ráz zaduní zvon na poplach. Měšfané vycházejí a naslouchají. Nebe se barví rudou září. »Hoří« rozlétne se po městě. To lupičové zmocnili se brány, plení, pálí a vraždí. Prostřed obecného zmatku jediný Vilém neztrácí mysli, a ozbrojen šikuje davy na obranu. Lid pokleká, aby se modlil o pomoc Boží v bitvě. Po té s válečným pokřikem udatně vrhne se na nepřítele. S výšir, ekstaze sestupuje d'Indy v nejdrsnější realitu života. Válka ve své hrůze i heroické kráse, ovane vás svými plameny, když posloucháte zmítající se a supějící orchestr. Horal cevenolský zapomíná deliria lásky, starý Gal probouzí se v jeho tepnách a všecka vojenská sláva Francie vstává tu před vámi znovu vzkříšena. Poesie Středověku, jak o ní sní Léon Bloy v XXV. kapitole »Chudé ženyR, opájí vás tu bezprostředně, ocitáte se v pří-valu krve vinné i nevinné, ale nad tím nade vším žhne slavně svatý Kříž, znamení a záruka spásy. Můžete se tu do syta vydýchati z časů mírových konferencí. Ujišfuji vás o tom ! Š e s t ý o b r a z. SMRT. Dělníci rozbíjejí kadlub ideálního zvonu, který si mistr přál vytvořiti, prve než by se rozžehnal se světem. Dílo jest dokonáno. Bez hoře a bez zármutku vysílá Vilém svoji poslední modlitbu : . Učiň, ó veliký Bože, by duše moje uchvácená strkajíc pouta tělesná přešla v mé dílo a dala mu život. Učiň posléze, aby lidstvo, okoušejíc v umění míru neskonalého, na vždy opěvalo vznešenou Harmonii a věčnou Pravdu, Co do zhudebnění jest tato věta nejhlubší ze všech ostatních. V této modlitbě nejlépe vystupuje rozdíl umění d'Indyho od tvorby Wagnerovy. Kdežto čaroděj bayreuthský není nikdy schopen se shroutiti ve vznešenou bídu modlitby a operuje jí toliko jako dramatickou situací na jevišti, d'Indy se modlí upřímně, tak jalco se modlili jeho dědové a pradědové. jako se před 500 lety modlil Jehan Indy, ktery' první z jeho rodu byl pasován na rytíře. Hudba se takřka ztrácí, a slyšíte jediné hovor duše s Bohem. Modlitba Vilémova jest jakýmsi chvalozpěvem Simeonovým. Umělec realisoval své vidění krásy, i loučí se rád s tímto světem, pro nějž učinil vše, co mohl vykonati. Symfonický závěr rozlévá duší vaší takové blaho, že maně klíčí v ní víra. Příval štěstí jest neodolatelný, a marně byste se přesvědčovali, že štěstí toho není a že by se mohlo někdy skončiti. | ||||
|