|
| ||||
| ||||
|
60 CYRIL číslo 7.-8.
O b r a z z á v ě r e č n ý. TRIUMF. Za krásného letního dne zvon, poslední dílo Vilémovo, stkví se ve sluneční záři. Visí volně na lešení ze silných trámů. Davy zpívají a oslavují tvůrce nového díla Ale několik starých závistivých mistrů jme se hledati chyby novému zvonu, neodpovídajícímu prý zákonům zvonolitectví. Doktor Leerschwulst propůjčí se za mluvčího. Mečivé skřeky dřevěné harmonie vtipně komentují nabubřelou hloupost jejich zloby. Vrtkavý dav již již by se vrhl na dům Vilémův, aby jej poplenil, kdyby tu náhle nevystoupil kněz a neohlásil, že mistr Vilém se právě odebral na onen svět. Tělesná schránka jeho jest vynášena z příbytku. Všichni poklekají a pějí I n P a r a d i s u m z církevních obřadů za mrtvé. Zatím však co smuteční průvod mizí v postraních ulicích, zvon oživuje nadpřirozenou silou, rozhoupává se a rozezvučí se jasným hlubokým hlasem. Užas, zděšení, nebol geniu Vilémovi tím bylo vydáno zázračné svědectví. Vše ztichá bázní a úctou. Lid otvírá svá ústa ku blahořečení zemřelého, celé pak dílo končí slovy, jež shrnují v sobě všecek myšlenkový obsah legendy: Kéž požehnanou mocí Umění by o velebné pěje harmonii duch náš jest vezey povznášen, bez konce slavil věčnou Pravdu. Tímto obrazem dostupujeme ke svorníku d'Indyho kathedrály, nebof jemu vždy bývá kathedrála vzorem komposice. Dílo samo sebou již mohutné pne se závěrečným obrazem do úžasné výše, jakoby chtělo překlenouti sama nebesa. Vše, co v prologu bylo jen napovězeno, zde rozvinuto do piné slávy a lesku. Episoda s Vilémovými závistníky stínuje ostře základní rysy díla. Zároveň s předivem themat spřádá se vám i celý život v jedinou poetickou tkáň, a tím rázem chápete jeho vyšší smysl, jeho smysl absolutní a věčný. Zbývá promluviti o technické stránce díla. Legenda rozvržena tak, aby se střídaly části lyrické s dramatickými. Každá situace dějová jest vyjádřena zvláštním tonorodem a příznačnými thematy (nejdůležitější jsou čtyři th. křtu, lásky, smrti a triumfu). Pro hlahol zvonu vzata tonina as-dur, tak zpěvná a kyprá, láska líčena v jiskřícím a noblesním h-dur, slavnost září v přjrozeném a jasném a-dur (vy-zvánění transponované tu o půl tónu výše jako by nám přibližovalo zvuk zvonu a malovalo jeho dojem za dne); bol a stesk Vilémův za nočního ticha jsou vyjádřeny vážným f-moll (toninou paralelní k základnímu as dur), rej duchů brilantním e-dur, zjevení Eleonořino v tonině lásky umocněné — ve fis-dur; poplach k ohni vylíčen pathetickým d-moll, válečný pochod přechází v jásavé D-dur, I n P a r a d i sop m ustaluje se v tonickém c-dur a závěr jako počátek dohlaholí v as-dur. Věty nejsou ani rozvláčny ani dýchavičně krátky. D'Indy má dlouhý dech, jak toho potřebí k dramatické tvorbě. Zhudebňovaný text obráží se věrně v lícní orchestrální, ale nikdy není slovo služkou symfonických fantasií. Každému dramatickému momentu dáno tolik, kolik mu náleží, detail netříští celku. Nedomnívejte se však, že by d'Indy zůstával panem profesorem a zapovídal si jakékoliv vzplanutí, jakýkoliv výbuch lásky nebo hněvu. Povaha jeho jest útočná a svou sebekázní docílil, že soustředil svoji expansivnost na místa, kde jí bylo potřebí. Tím zvládl látku dokonale, a skladba přes svoji pestrost a vášnivost uchovává si jednotu, kardinální znak pravého uměleckého díla. Co do harmonie jest partitura bohata rozkošnými kombinacemi, volnými ale vždy odůvodněnými. Kontrapunkticky jest • Píseň o zvonu« důstojným dílem íáka Franckova, všecky problémy vyřešeny takřka hravě a s úpiným zdarem. Co pak instrumentace se týče, ne-zapře d'Indy bývalého tympanisty z • Uměleckých koncertů v Chátelet« : nástroje zpívají melodiemi takřka jim vrozenými a barvy jejich nanášeny s jistotou dlouholeté zkušenosti. Zejména sluší připomenouti scénu druhou, kde dřevěná harmonie koná divy v líčení přírody, scénu třetí (slavnost), v níž jest znázorněno vyzvánění, a líčení požáru ve výjevu pátém. Mistrně také vystižen van záhrobí ve scéně čtvrté. Závěrem promluvím o vnitřní tendenci díla. Jest to Víra, Víra v jejím universálním smyslu. Není to »přesvědčení« ideových lenochů, jež matriky stotožňují s křesfany. Kře- sfanství Vincenta d'Indy-ho jest nevyhnutelná.v~slednice jeho usuzování, d'Indy jest důsledný až do katolicismu. Jeho víra jest mathematická jistota o tom, čeho sic nevidíme, ale co exi- stuje reálněji než hmota, vnímaná klamavými smysly. a co sluje Absolutnem. Také bych nazval ono místo, kde mistr Vilém pronáší svoje poslední slovo (éternelle V é r i t é) prů- lomem ze světa hmotného do Věčnosti. Dílo d'Indy-ho žije z víry, a z víry té koná zázraky. Jak tomu vždycky bývá na zemi zamořené Pádem, ani Vincent d'Indy není prorokem ve své vlasti. Davy závistníků s francouzskou vládou včele o překot nastavují před něho slaměné figuríny, aby zaclonili jeho velikost, ale P í s e ň o z v o n u sama vydává svědectví, které nezvratně potvrdila jiná L e g e n d a. — Pospíší si Čechy zahanbit svoji učitelku Francii ? Iw Iw Iw | ||||
|