|
| ||||
| ||||
|
Rok 1923. C Y R I L Strana 7
sympatické: je to solidnost polyfonické práce Nešverovy. Po prvé shledáváme se tu s krokem který i v pozdějších jeho pracech byl tolik významným, ježto zůstal nejvzácnějším prostředkem jeho umění. Také zvuk sboru je dobrý. Ač tu Nešvera nehledá nových hlasových kombinací, přec je tu znát snahu po změně. Tak zvlášf Mastné je podáno »Et incarnatus«. To je Nešvera v p r v ý c h začátcích (v posudku dneška). Kdykoliv jistý směr umění dospěje úpadku, kdykoliv potom n o v ý na jeho místo vstupuje, má t e n t o počáteční díla pravidelně ceny nevelké. Je tu znát úzkost, aby se umělec ve staré koleje nevrátil, snahu, aby pině tvořil po smyslu toho, co n o v é h o nachází obroda. Umění vracívá se obyčejně k osvědčenému typu staršímu. Reforma církevní hudby hledala tento vzor v hudbě palestrinské. I ona přísně (a byla až neúprosně přísnou) dbala na to, aby hlavně t v á r n ý materiál církevních komposic byl pině přizpůsoben tomu, jak ho znali mistři starší. Co musili zkusit výtek ti, kteří jen o poznání volili tu neb onde prostředek volnější. »Caecilienvereinskatalog« má tu v kritikách svých pino výmluvných dokladů. Tuto přísnost pro prvé doby (jen vzpomeňme, jak vypadala necírkevně, ba až divě někdy církevní hudba předreformní) bych chápal. Katharse byla nutná. Jenže bylo možno t a k h 1 e chtít obmezovat tvorbu i nadál ? Co n o v é h o mohl tu dát skladatel a co svého ? Při pravé s p o u s t ě předpisů v tvorbě ? Mohl s v o b o d n ý tu vůbec tvořit? U nás na to odpověděl rázně Skuherský, svým dílem (z něho motetta jsou mi nejlepšími) a svým rozborem mešní formy ve »Formách hudebních« (červen.1879). Památným zůstane tu Skuherského úsudek: »Jsou to (sc. skladby Palestrinovy) historické památky ... V XVI. st, stojí u výše svého vývoje; v tom směru nelze za nynějších časů nic nového vytvořiti; co na půdě této nyní vykvetlo, není než pouhé více nebo méně štastné napodobování Vážíce sobě úsudku i uznávajíce snahu našich velkých mistrů, jako: Bach, Handl, Mozart, Beethoven, Cherubini, můžeme určitě vysloviti, že po ohromných vymoženostech, jakých dobyla hudba od žití Giovanni Pierluigi Sante, bylo by neodpustilelnou a nemístnou choutkou chtíti veškerou církevní hudbu doby nyněiší dle vzorů dávno překonaných zařizovati.« Byl sporným tento výrok — vysvětlení podává Skuherského dílo.) Zde řeknu jenom resultát: Skuherský p r v ý poznal, že pro další budoucnost, která chtěla být budoucností zdravého vývoje a ne ztrnulého konservatismu, může platit jen u v o I-n ě n í zásad reformy (ovšem d u c h o v n í ráz skladby porušen býti nesměl). Mohlo by se ale zdát, že Skuherský ani návrat k hudbě úpadkové by nezatracoval. Jeho d í 1 o mluvilo jinak. Vydává (1876) svá motetta. Pro n o v é myšlenky je to mezník ve vývoji naší církevní hudby. V nich nalézá pino nových, pokrokových prostředků, nebojí se ani těch, které v Německu považovali za nemožné. Skuherského motetta jsou dílem, kde skladatel prvně rozráží tuhá pouta reformy a začíná jít po svém, svobodně. A při tom nezříká se pramene, z něhož prvně čerpal; zůstal mu i tu zák!adem. Užívá v motettech (a skoro převážně) motivů z gregoriánského chorálu; ale jak volně jimi pracuje! Kolikráte tak je změní (a také rhytmicky zajímavě vypraví), že těžko se dají nalézt zbytky chorálu v jeho motivech — tak ve vánočních motettech na příklad. A kde se mu v 1 a s n í motiv vybaví, nemá docela snahy, aby jej chorálovému nějak zvlášf blízko přiblížil. (Příště dále.) p—v--M D T T O A L B E R T T I C H Ý Kongres pěstitelů gregoriánského chorálu a církevní hudby, konaný v Paříži 6. až s. prosince 1922. Na první pohled řeklo by se, že sjezd nepřinesl nic nového, věčné varianty božsky prostého »Motu propriaa Pia X. Blíže-li však přihlédneme k vykonané práci, shledáme, že se mnohému lze přiučiti. Protektorem kongresu byl J. E. kardinál Dubois, arcibiskup pařížský, předsedou P. Dom. Cabrol, opat kláštera sv. Michaele Farnboroughského. V čestném komitétu byli: Vincent d' Indy, Théodore Dubois, Pierre de Bréville, Msgre Perruchot, Camille Bellaigue, Dom. A. Mocquereau, Guy Ropartz a Fernand de la Tombelle. Mezi ostatními členy výboru čteme jména P. Berthier, J. Bonnet, abbé C. a L. Boyer, abbé Brun, H. Biisser, R. de Castéra, Dom. David, A. Decaux, M. Emmanuel, P. le Flem, E. Gigout, G. de Lioncourt, kan. X. Mathias, Jules Meunier, Dom. Parisot, abbé Prieur, F. Raugel, L. Saint-Requier, L. de Serres, M. Vigourel P. S. S. atd. Uvedl jsem jen 3) Viz mou práci eF. Z. Skuherský« v časopisu Hudební výchova« (1920). | ||||
|