|
| ||||
| ||||
|
Strana 18 C Y R I L Ročník LXIX.
známosti o Truskovi poskytuje nám ovšem D 1 a b a č ve svém slovníku (Gottfried Johann Dlabacž, »Allgemeines historisches Kiinstlerlexikon fiir Bóhmen und zum Theil auch fúr Máhren und Schlesien,« V Praze, 1815) na sloupci 278,279 III. svazku.') Z Dlabače vy-cházejí pak ostatní díla lexikografická, pokud jméno Truskovo uvádějí, nic nového nepřjnášejíce. Tak dílo Schillingovo (Dr. Gustav Schilling, » Universal Lexikon der Tonkunst. Stuttgart«, 1838) v VI. sv. na str. 700, dále »Musikalisches Conversation-Lexikon^ Hermana M e n d e 1 a (pokr. Dr. August Reissmann), v Berlíně 1878, v X. svaz. str. 326, F. J. F é t i s e, » Biographie universelle des musiciens et bibliographie générale de la musique,« Paris, 1865, sv. VIII. pg. 263, Rob. E i t n e r a, . Biographisch-bibliographisches Quellen-Lexikon der Musiker und Musigelehrten,« Lipsko, 1903, sv. IX. str. 464-465, Wurzbacha K. »Biograph. Lexikon« Vídeň, 1883, 47. dílu str. 264-265. Z domácí literatury české, pokud si Truskovy osoby povšimla, uvésti možno pouhé zmínky u J. Srb-Debrnova (»Dějiny hudby v Cechách a na Moravě«, v Praze, 1891, str. 187), u Dra. Zd. Nejedlého (»Dějiny české hudby<, v Praze, 1903, str. 97) a u Dra Jaromíra Boreckého, »Stručný přehled dějin české hudby«, v Praze, str. 36. Kromě těchto vzpomíná stručně zásluh Truskových i Dominik K. Čermák ve svém spise »Premonstrati v Čechách a na Moravě,« v Praze 1877, str. 113. Hodlaje vykresliti, polcud možno, úpiný obraz života a činnosti našeho hudebníka, pokusím se tyto literární údaje v celek shrnouti, na základě vlastních výzkumů ařchiválních je dopiniti a po případě opraviti. (Příště dále.) "--V -M DR. CYRIL SYCIi RA Josefa Nešvery hudba církevní. (Pokračování.) Je to palestrinský styl, ale osvědčený, protože volný. Překročuje už nebojácně zásady reformy a hledá sblížení s novou světskou hudbou. Ze ke starší úpadkové hudbě církevní zůstat nevšímavým, že sek ní nikde nevracel a že základ hledal v hudbě paiestrinské — té církevní hudbě vůbec nejčistší —, to vše bylo Skuherského vzácnou předností. A nad to: nejen že m a t e r i á l projevový je u něho nový, zmládlý, i celkový projev i způsob, jak slova se zmocňuje (a to přec v j e h o době tak samozřejmě ani ve světské hudbě nebylo), Skuherského chválí n a d e v š e. Spíná svou hudbu se slovem docela ú z c e — nejen tak, že by mu napovídalo vnější náladu. Jde tak daleko, že i rozvrh vět v motettu si dá s l o v e m diktovat. Skuherský nezůstal osamocený. [ přísný jinak Foerster st. ve mši »de Beata« (op. 32-z roku 1877) si začíná dýchat volněji. Však ho za to Němec Geyer už kárá v uvedeném katalogu (hlavně pro dissonance a »unruhige Modulationen«). A to přece Skuherského motetta jsou ještě volnějšími této mše. A po té mši vydává Foerster st. svoje »Requiem= pro mužský sbor á capella -- dílo už cele samostatné, lcteré ve svém »Libera« dopíná se vysoké hodnoty. V době, kdy vyšla Skuherského motetta a Foersterova mše »De Beata«, vychází již ! 1877) Křížkovského - Requiem« pro 3 mužské hlasy, skladba zas originelní svěží melodikou svou, rhytmy, i úctyhodnou prací polyfonickou. Malé dílo, ale významné. Dále je tu z téže doby jeho dvojsbor »Graduale in Dominica Resurrectionis- - s krásným polyfonickým místem při poco lento (»confitemini Domino), s celkovým výrazem piným veleby, ale ryze duchovním (u Křížkovského zapomněli právě v církevní hudbě jeho význam náležitě dolíčit). Za Skuherským věrně jdou jeho žáci Hruška a Sychra. Hruškovo op. X. Missa »Ecce Dominus veniet« z r. 1880 a Sychrova mše » K sv. Václavu« z r. 1883 jsou dalšími stupni ve vývoji už jasně naší, typicky české hudby církevní. Jsme tak na vlastních cestách; pak přichází doba kolem let devadesátých, kdy samostatnost naše v tomto oboru je dolíčena hojnými, naprosto originálními pracemi nade vše. Než nám tu jde o Nešveru. Kde byl po roce 1880 ? Vystupuje tu hlavně mší »In hon. scti Gustavi« op. 38. (vydaná 1882) a svou »Missa pro defunctis«. 3) Ještě v jedné tiskem vydané práci Dlabačově uvádí se Truska. Je to aChronologicum necrologium abbaturn et canonicorum Praemonstratensium Sioneorum, v Praze, 1817, str. 87.« | ||||
|