|
| ||||
| ||||
|
Rok 1923. C Y R I L Strana 19
Polyfonie je rozhodnou předností uvedené mše. Po prvé setkáváme se tu s oblíbeným způsobem psáti sbor: často nechává jeden z hlasů předzpěvovat, při čemž zbylé dávají odpověd. Tento způsob výjimečně později působí dojmem manýry (tak u mše »iubilaei«); jindy působí nově a účinně (tak ve mši »in hon. scti. Eugenii«). jinak je tu celkem projev střízlivý, nijak zvláši originální; rozhodně volněji si tu sice vede než ve skladbách dřívějších, ale n á p a d n o u tato změna není a převrat nebo alespoň rozhodný krok vpřed (jaký jsme viděli na Skuherského motettech) neznamená. To o melodice platí v první řadě. Čteme na př. v » Benedictusa. Be - - ne - di - ctus, qui ve - - - nit, qui ve - - nit in no -mi - ne Do - - mi - ni Ve své mši »Missa pro defunctis« pro mužský sbor s prův. varhan šel Nešvera přece něco dál než ve mši »in hon. scti. Gustavi«. le tu vidět, že využitkoval těch zkušeností, kterých získal při komposici své mše »Mariae Virginis«. Sbor mu i zde krásně zní. Ve skladbě začíná se už pomalu jevit samostatný rys skladatelův. Mám tedy říci, že v době, kdy u nás církevní hudba byla už na svých vlastních cestách, kdy šla za ideou zdravého vývoje, Nešvera ještě celkem zůstával konservativním, ač ani on vlivu Skuherského nezapřel. Mohlo by být nápadným, že Nešvera, který přece hned v počátku své činnosti byl snaživým a plodným, v tomto období umdlévá. Není tomu tak. Byl zaměstnán plány a prací velkou a z míry odvážnou : začal komponovat svou prvou duchovní kantátu. I1. „De profundis” (op. 49). Dříve než se pokusím vypátrat, č í m bylo Nešverovo »De profundis-, jehož stručný rozbor podám, chci dolíčit, v jakém prostředí je Nešvera psal. Sám, než je začal psát, jevil se býti vůči německým skladatelům církevním mírně pokrokovým, vůči našim byl v té době ještě konservativním, jak jsme si právě řekli. »De profundis« -- jak je Nešvera pojal — mělo však být dílo velké rozlohou, mělo míti ke slovní podstatě vztah co nejužší; chtě l o se blížit až k velkým dílům oratorním (kantátovým). A tu právě padá v úvahu otázka: z ů s t a I Nešvera při tom, jak dosavad v duchovní hudbě komponoval, či hledal — pokračuje sám sebou -- nové cesty nebo n e c h a l všechno to, co získal z reformy a nacházel oporu ve velkých lidech, těch, kteří oratorní sloh stvořili? Byla jich tu veliká a vzácná řada. Byl tu Haydn se svými rozsáhlými pracemi »Stvořením světa», »7 slovy Vykupitele« a jinými; byl tu Mozart se svým »Requiem« a mší »Solemnis«, měl tu Handl svá oratoria »Messiáše«, »Samsona«, »Saula« a pino jiných. Byl tu 'Bach se svými pašijemi lanovými a Matoušovými, svou a H moll mší<, Beethoven se hlásil dílem titana, mší »solemnis«, měl tu Berlioz své Requiem«, Liszt =Christa«, »Alžbětu« a mše, Witt »Stabat«. A nadto náš Dvořák se už přihlásil se svým dílem, z církevní jeho hudby nejvzácnějším: »Stabat Mater« už vešlo ve známost. Z těch Haydn-Hándel-Mozart byli trojicí se společnou základnou v pracech (a ta byla německé reformě zásadně protivnou) ; Bach v polyfonii docílil až zázraků (a byl tu pokračovatelem polyfoniků ze světa palestrinského) ; Beethoven byl naprosto svůj ve mši jako všude jinde; u něho nejen originalita hudby strhuje, ale i její vnitřní myšlenková cena; je i tu, v církevní skladbě, hlubokým psychologem ; Berlioz jde slovnímu námětu vstříc úpině; způsob koncepce je mu týž jako v hudbě světské; pině jest si vědom rozdílu mezi tím, co světským je a co duchovním (což oné trojici zůstalo tajemstvím) ; tak i Liszt (po jeho vzoru); jenž3 Liszt na římský chorál se připíná a má svou, pině vlastní hudbu. Zvláštní, zase svou, hudbu církevní stvořil si Dvořák (jeho »Stabat« je nejčistším její dokladem). listě, že Beethovena i Berlioze i Liszta zažil; ale hudba haydn-handel-mozartovská je mu h l a v n í m pramenem; a nejen hudba, aIe i způsob pojetí — ten je mu vlastně bližší než hudba sama, lide právě nejvíc ze sebe dal. Tak Dvořák vytvořil si svaj sloh; v jeho »Stabat= mu samostatnost povšechně každý přiznává; za to další díla (»Ludmila«, mše, =Requiem«) jsou dosud spornými. Před Nešverou (to ale před každým, nebol doba tak kázala) stála tu všechna tato díla; a bylo mu těžkou úlohou, ke kterým se přiklonit. Měl v o l i t i v nich. | ||||
|