|
| ||||
| ||||
|
Rod< 1923. C Y R d L Strana 31
RŮZNÉ ZPRÁVY. »Manécanterie'") zpěváčků s dřevěnými křížky. M o t u p r o p r i o sv. Otce Pia X. nabádá k zakládání pěveckých škol a zakazuje zároveň, aby k liturgickým výkonům zpěvním nebyly přibírány ženské hlasy. »Snadno se řekne!« podotkne nejeden ředitel kůru, který měi kdy činiti s hochy choralisty. Opravdu, co nevděčnějšího, než cvičiti se po dvě neb tři léta s neposednými rozverami (čím jsou nadanější, tím bývají neposednějšími), a když se vám podařilo něčemu je naučiti, tu máš, stříbrný hlásek jme se rezavěti a třeba se sháněti po jiném, s kterým musíte začíti zno,,u od abecedy. Pro tyto nesnáze chlapeckých sborů čím dál tím více ubývá, vinou ovšem i celkového stavu náboženského, nelze však z tuho vyvozovati. že by tím už padal papežský příkaz zakládati »Scholy cantorum«. Abych ukázal, že to není nemožno, vylíčím tu stručně historii pařížského sboru »Zpěvíčků s dřevěnými křížky«, který se ustavil právě ve chvíli, kdy finančně jevilo se to nejméně možným, r. 1906, ihned po rozluce Církve od státu. První počátelt k dílu položilo několik studentů, kteří navštěvujíce pařížské kostely, hořce nesli nešvary zakořeněné v tamních kůrech a zatoužili po pravém liturgickém zpěvu, po gregoriánském chorálu a po polyfonních skladbách stylu Palestrinova. 40 franků, jež sebrali mezi sebou ze svých novoročních dárků, nedostačilo ovšem k zakoupení vlastního domu, vzali tedy za vděk dřevěným přístavkem, který najali kdesi v ulici Blometově a ve kterém konali zkoušky s prvními třemi nováčky. Později sehnali jich pět, a když počet vzrostl na dvacet, bylo jim zaměniti dosavadní místnost se síní prostranější, až posléze dosáhli počtu padesáti a pořídili si nynější svoji residenci v ulici Lecourbově (č. 91). Již v polovici r. 1907 počali svůj hudební apoštolát, nejprve v pařížských kostelích, potom v čelných mě-stech francouzských, belgických a švýcarských. Jen toho jediného roku zjistili jsme 160 liturgických výkonů. Netřeba podotýkati, že nezpívali žádných unylých »vložek« ani effelctních »figurálek«, provozovali[ v prvé řadě gregoriánský chorál ze solesmenských vydání a středověké zpěvy polyfonní. To nemohlo ne-přivábiti bdělého zralou Pia X.; r. 1908 udělil jim své papežské požehnání a příštího roku zaslal jim do-konce pochvalné breve. Dvě léta před válkou i Francouzská Akademie přiřkla jim »cenu ctnosti«. Světovou pohromou ovšem nemálo prořídly řady jinochů, kteří se zabývali správou ústavu. I dětí, jichž bylo r. 1914 na sto dvacet, ubylo tím, že nebylo ani potřebných fondův ani učitelův. Přes to však »Manécanterie« udržela se po celou dobu války a po ní rozkvetla znovu v mohutné u'm ě l e c k é těleso, nebof jejich výkony bývají tak promyšleně připraveny, že závodí s kterýmkoli pařížským sborem. Netřeba se tomu di-viti, když je řídí hudební skladatel Paul Berthier, jeden z nejhorlivějších apoštolů pravé chrámové hudbv a sám autor mnoha překrásných zpěvů, dýšících láskou a přirozenou noblesou. Jak jsem už pravil, »Manécanterie<-, nebylo získáno penězi. Ač si nelze pomysliti žádného pozemského zřízení bez finančního zákulisí, třeba tu zdůrazniti zejména vnitřní úsilí, jež bylo korunováno takovým zdarem. Mladým zpěváčkům dostává se v prvé řadě vzdělání náboženského. Zpěvní zkoušky, jež konají denně 6—7 hodin večer, bývajr promíseny výklady zpívaných textů. Dům »Manécanterie« jest věčně bzučícím úlem, hošíci mohou se tam učiti svým úkolům, a duchovní správcové po- *) Starofrancouzské slovo m a n é c a n t e r í e znamená asi tolik, m a i t r i s e= chrámový sbor.užívají každé příležitosti, aby vzdělávali své svěřence v náboženství. Ač malým zpěváčkům není vyplácen žádný žold, velmi rádi se scházejí, tušíce ve své nevinnosti, kde tkví pravé jejich štěstí. Není však opominuto ani péče časné; když hoši dospívají, ústav opatřuje jim zaměstnání, v čemž katolíci francouzští jsou výborně zorganisováni. Vše to-li uvážíme, lze říci, že dílo jako uManécanterie« jest nejenom školou liturgického zpěvu, ale též velmi vhodným prostředím k probuzení kněžských povolání. Dětská duše jest tak ohebná, tak poddajná, že ztvárníte-]i ji v útlém mládí, udrží svojí původní formu i přes všecky bouře let jinošských. Kdo z nás nevzpomínal by s radostí na rorátní mše svaté, na něž chodíval s rodiči za tmy po zasněžených cestách? Jakých nezapomenutelných. dojmů nastřádají si teprve tito zpěváčkové, když putují po všech věkovitých kathedrálách francouzských a když tam v bělostných řízách jako andílkové chválí Hospodina? Mladá léta strávená v chrámu Páně tof residuum milostí, které lze vždycky roznítiti v plamen a které nelze nikomu zcela vyhladiti, poněvadž snaha po štěstí jest základním rysem lidského snažení a věk dětský přece jen nejvíce se blíží k dokonalému stavu blaženosti. Kromě toho u našich zpěváčlců spolu-působí posvátná hudba, jež se takřka vsakuje do krve mladých umělců i s blahodárným obsahem textů. Hudbu lze nazvati jakousi čarovnou mocí, kvintessencí lásky. Tak jako vás opojí krásná symfonie, i hudba chrámová lije balsám do vašich ran a unáší do jiných nad-pozemských krajů. Bolest stává se sladkou trpící duši, naděje vítězí nad zoufalstvím a víra mohutnějící s tušením vyšších slastí zažehuje se pravou neutuchající láskou k prapůvodu všeho dobra a krásna. Česko-slovenští katolíci vynikají zajisté nad francouzské svou politickou organisací; třeba však říci, že to ještě není zárukou trvalého rozkvětu křesfanství, dlužno jím žíti, je milovati a v nadšení lásky z p í v a t i. Dej Bůh, aby založení české >Mánécanteriec bylo prvním krokem k našemu hlubšímu sjednocení. Otto Albert Tichý. LITERATURA. Josef Trumpus: Theoreticko-praktická škola pro varhany. Nákl. Mojm. Urbánka. Myslím, že kdo zná nynější otázku varhanickou a ví, jak se všude ohlíželi a dotazovali po praktické škole hry na varhany uzná, že dílo přichází včas. Máme sice školy na varhany, výbornou školu Skuherského, která však předpokládá značný stupeň zběhiosti. Máme školy jiné na př. Sychrovu, avšak menší a nevyčerpávají látky úpině. O své škole dí Trumpus: »Tato škola a její postup vyrostly z naprosté nutnosti, jaká se objevila při zahájení varhanického kursu Obec. Jednoty Cyrilské v Praze.« Začíná pak autor látku zcela od počátku, předpokládaje jenom znalost not. V předu podává nejdůležitější poučení o trvání not, taktu, pomlčkách, posuvkách tonorodech, podává velmi názorně obraz klávesnice manualové a pedálové a počíná pak cvičeními o pěti tónech. Tak pokračují hojná cvíčení, protkaná případnými vysvětlivkami theoretickými. Autor školy snaží se hned zaujmouti žáka cvičeními již dvojhlasnými, jež rozšiřuje na, čtyrhlas nejprv na manuálu a přibírá pak důkladná cvičení pedálová. Mimo četná a dobře znějící cvičení vlastní práce, zařazuje do své školy skladby našich starších i novějších varhaníků jako R. Fůhrera, J. Krejčího, K. F. Píče, V. J. Tomáška, J. Zacha, Zvonaře, Říhovského, o nichž na konci podává krátká životopisná data. Doufáme, že Škola Trumpusova najde ohlasu a rozšíří se a přispěje k tomu, že mnozí vzdělají se | ||||
|