|
| ||||
| ||||
|
Strana 42 C Y R I L Ročník XLIX.
starých oratorních děl, pompésními ve fugových formách s koloraturou, i ve hlasech sborových. To nejvíc Hándel tu volá ke srovnání, či sáhnete-li k nové hudbě církevní -- je to zase Dvořák. Po těchto rozborných větách objevují s mi tyto výsledné myšlenky: když Nešvera bral žalmový text v ruce, měl za princip zkomponovat dílo po výtce velké; rozhodl se pro projevový material co nejširší a hledal — hudební sloh; ten dosavadn v němž se už vy-znal tak dobře, v němž už z a č í n a 1 b ý t s v ý m,. ten mu nevystačil; v něm projevil sice několik myšlenek i v této práci, ale jen sporých. Hledal pak ve velkém stylu oratorním. Přešel Beethovena i Berlioze, přešel i Liszta. Přimkl se ke Dvořákovi docela — to je mu tak bezpečně jistým. Než co mu dal Dvořák, (musím otevřít zde právě tu otázku, která — myslím si — je ještě dnes tolik spornou) ? Dvořák mu dal s v ů j v l a s t n í s 1 o h. Ten — pokud se v něm ve svém »Stabat«, vyjádřil — je mi d i v e m hotovým. To proto, že Dvořák v době, kdy celý hudební svět stavěl se proti staré hudbě oratorní, kdy v Německu už pronikli Proske a Witt, kdy k reformě ani Liszt svých sympatií nezapřel (jeho obdiv pro Stehleho na příklad), s v o u hudbu církevní právě na těchto dílech za-ložil. Vyšel z nich, na ně vštípil všechno to, co nového mohla dát jeho hudba současná a tak vyrostl mu jeho vlastní duchovní styl. Toho jen »Stabat« je projevem nejčistším. V dílech následujících (af v »Ludmile«, af ve mši či v »ftequiem«) najdeš místo, kde vliv starých oratorií místy už tak pronikne, že kazí ryzost slohovou a ubírá samostatnosti. Samotná hudba tohoto sloliu má z Dvořákovy osobnosti nejvíc. Hudba a slova nejsou ve vztahu nejužším. Slovo — po většině — spíš všeobecně náladu naznačí hudbě — má proto Dvořákova kantáta (»Stabat«) po výtce povahu meditací. Nedivím se, že t e n t o způsob pojetí slovného podkladu si právě Dvořák osvojil; byi jeho naturellu nejbližší; Dvořák, duše upřímně náboženslcá ale ne hloubavá, svou hudbou se děje jenom do-týkal, ani ho doličoval blíž, nijak neměnil — měl tu jednoduchou výrazovou zásobu: měl lásku, úctu neskonalou, touhu pro svého Boha a ty hlavně ve svoje skladby ukládal. Tak je nám jasno, proč »Stabat« v samostatné díly (a po něm bLudmilu«) rozdělil. M o d 1 í se tu všude především. Tuším, že u Nešvery byl povahový základ podobný. Proto ve slohu Dvořákově už povšechný výraz je tak příbuzný. Základní tón sic i jemu v DDe profundis« slovo diktuje, ale brzy se od něho odpoutá a pak začíná i u něho řada spíš modliteb než líčení obsahu, který slovo podává. A v čisté hudbě jak se uplatnil? V převážné části jde za Dvořákem. Právě nejkrásnější místa jsou zjevně dvořákovská. Nešverovi byl jistě zcela jasným princip dvořákovské hudby církevní; viděl až k je= jímu prameni — hudbě starého oratoria. Byl slabší Dvořáka a podlehl poměrně daleko víc této hudbě než Dvořák. I když u Dvořáka individualita poklesne (místy v »Ludmile«, »Te Deu« (začátek), mši eKyrie«, místy v »Requiem« — a on sveden tou hudbou vy-dává méně ze sebe a víc ze vzorů, přec jen takové místo aspoň něčí m ze sebe prolne a procítí. U Nešvery je tomu hůř, jakoby citoval skoro doslovně (doklad z druhé věty jsme si uvedli). Tu dílo trpí převážně. Zdá se mi, že Nešvera p r o t i Dvořákovi ještě choval jednu myšlenku : spojit hudební prvky staršího (palestrinského) slohu, upraveného trochu nověji reformou, v jeden celek s hudbou hayden-hándel-mozartovskou a vytvořit tak nový sloh. Nezdařilo se mu to. Mezi prvou větou a druhou je v jeho yDe profundis kontrast naprostý — ;e to prostě stylová n e m o ž n o s t. V tom n ě m e c k á reforma (tak úzkostlivě právě oratornímu slohu se vy-hýbající) měla pravdu naprostou. Tak bych prvé velké dílo Nešverovo po zásadách dneška dolíčil; vnější úspěchy, kterých se skladbou Nešvera dodélal, mně nijak nematou. III. Návrat k starší tvorbě. Za velkým pokusem, jakým bylo »De profundis«, následuje v opusovém pořadí yMissa in honorem seti Friderici« (op. 60 ). Jisté, že bude lákavé v této mši hledat odpověd k tomu, čím »De profundis« na další vývoj Nešverův zapůsobilo. A snad by tu mohla být i odpověd k tomu, jak Nešvera sám svou velkou kantátou byl uspokojen, našel-li v ní pro sebe nové cesty, či zda zase sáhl raději k tomu, jak psal dříve. | ||||
|