|
| ||||
| ||||
|
Rok 1923. C Y R I L Strana 43
Mše op. 60. není záhadou — v každém taktu takřka je doklad, že Nešvera se vrací za »De profundis«, že z tohoto, najmě z jeho hudby dvořákovské, nevytěžuje praničeho Podkladem mše je tato myšlenka: . - -a Ky ri - e e - le - i - son, Tedy myšlenka jednoduchá, nevýbojríá, vlídná; a takové je její a motivů jí příbuzných zpracování. Je tu pino polyfonie, ale ve většině dost málo výrazn , tak v »Kyrie« na příklad. Polyfonická místa v »Benedictus« a »Agnus« už spíše zaujmou. A tak e i s homofonií — je střízlivá, dokládá to »Qui tollis«, »Qui sedes«. Ani »Et incarnatus est« — to místo tak něžné u jiných, Nešveru k hlubšímu výrazu nesvede. R jestli v konci »Gloria« či v »Credu« »Deum de Deo« nebo v »Crucifixus« život víc zaproudí, má o to hlavně varhanový průvod zásluhu. Celkem: mše je v projevu dost vázaná, podchytí jen chvilkami. Vrátil se tedy Nešvera nazpět tam skoro až, kde byl před »De profundis«. A jsou-li v této mši sem a tam tahy volnější, nelze se divit — naše církevní hudba té doby do předu zrovna chvátala. Je tu opět Nešvera mírně pokrokový, vědomý si už dobře toho, že jde ve volnosti myšlenek nad Němce, uznávající, ža v e s t y l u p ř í s n é r e f o r m y j i c h t v o ř i t n e m o ž n o, ale přec jen ne pině volný a ne docela svůj. Nic lépe ho ne-dovede vystihnout, než vlastní jeho slova: *) »Dle mého zdání jest ta hudba v pravdě kostelní, které nikde jinde mimo kostel za-znívati neuslyšíte, jež na nic světského, smyslného nebo profanního Vás neupomíná, která místu a času příslušná při pobožnosti vás nevytrhujeme, nýbrž k ní povzbuzuje. Že pravou hudbou tou jest v první řadě chorál (zpěv gregoriánský), nemusím vám ani zvlášf ještě podotýkati. Dokládám pouze, že hudba, která má největší podobnost s chorálem, jest ta nejlepší hudba církevní — a hudba, která se od něho naprosto liší, nehodí se pro kostel.« »Které skladby rr~ěl byste zakoupiti pro kúr?- Sdělím-li Vám, které máte zamítnouti, odpovíte sobě sám. Mše á la Schiedermayer, Taschke, Biihler, Lohr atd. spalte. Jsou však i některé instrumentální skladby pro kostel velmi dobré. Za vzor stůjtež mše Greithovv a Wittovy. Znám mše vokální, které bud' po stránce liturgické nebo hudební pražádné ceny ne-mají. Vyšly v Německu celé haldy mší v tak zvaném slohu reformy, ale ne všecky, jakožto př:teli, chtěl bych Vám doporučiti a třeba by byly novinami i kritikou sebe více vychváleny. Text je sice úpiný, ale ta ubohá hudba! Jediný pohled do partitury postačí, abyste uzřel ty krůpěje potu, které na každém taktu lpějí. Celou skladbou zní pouze harmonie toniky, obou dominant, někde nějaký klamný závěreček cestičkou dobře vyšlapanou, někdy zaslechneme nějakou frási, z které hledí tvář staré dobré známé, ale opět nic více. V »Credu je potíž skladatelova nejpatrnější. Tam se válí něco akkordů bez ladu a skladu. O melodii není ani řeči. Všude poušf, prázdnota, šroubovanost a fádnost. Někde ve mších s průvodem jest patrně znáti, že skladatel dříve psal průvod a k tomu že dělal pro zpěv melodii! Nechf žádný skladatel nemyslí, že může svou impotenci zamaskovati! Tací skladatelé byli by zajisté lepšími =skladníky«. Co po-chází z Německa, není pro nás stravou spasitelnou.« Nešvera měl proti reformní hudbě německé (až na uvedené výjimky) zásadní odpor — jenže tak důrazně ve svých dosavadních mešních pracech jako druzí u nás proti ní přec jen nepromluvil. Než k té otázce: proč se vracel Nešvera zpět ? Těžko i potom říci, když mši op. 60. jsi utřídil. Možná, že ho styl »De profundis« neuspokojil, ale také možná, že mše a kantáta církevní byly Nešverovi dva dost rozdílné světy; kantátě že jinou hudbu, volnější podle jeho náhledu připouštěl, jasnější a přiléhavější ve výrazu, pině barvitou; na mši pak že měl požadavky přísné a zásady reformy německé za východisko. Byl tedy nedůsledný pro toho, kdo církevní hudbu jenom j e d n u zná, a4 už vyplňuje formu kantáty či formu mše. V tomto případu byl by Nešvera svého mistra (Dvořáka) vědomě zapřel. Dvořák jednou hudbou všechny svoje skladby napsal, af »Stabat«, af »Ludmilu«, af mši »Requiem«, »Te Deum«. *) Dalibor@ 1885: »Listy o hudbě církevní«. | ||||
|