|
| ||||
| ||||
|
Strana 54 C Y R I L Ročník LXIX.
Až do devátého století měla latinská Církev podobné modlitby pro rozličné řády věřících, které se zpívaly bezprostředně po Kyrie, když se musilo vynechati Gloria. Ve středověku jisté Církve vsouvaly slova mezi Kyrie a eleison. Na příklad: K y r i e , Otče všemohoucí, Stvořiteli všech věcí, e l e i s o n. Zdroji a původe všeho dobra, ó Milosrdný, Světlo věčné, e l e i s o n. Kéž Tvoje dobrota nás spasí, ó dobrý Vůdce. e l e i s o n. K r i s t e, odlesku Boha, ctnosti a moudrosti Otce, e l e i s o n. Stvořiteli pokolení lidského, oprávce pádu, e 1 e i s o n. Aby Tvoji tvorové nebyli zavrženi, ó dobrotivý Ježíši, e 1 e i s o n. Ty, který očisfuješ naše viny, vždy Dobrotivý odpusf naše hříchy, e I e i s o n. Odpusf nám naše viny, naplň nás svými svatými dary, e I e i s o n. Již po dlouhá století až do našich dnů počet invokací stanoven na devět a vzorec ob-mezen na slova: Kyrie eleison, Christe eleison. Tento počet možno vykládati jako počet odpovídající devíti kůrům andělským, první tři Kyrie obracejí se k Otci, poslední tři k Duchu Svatému. Motiv, pokud se týče slov, je tedy neproměnný. Ovšem věřícím je ponecháno, aby v hloubi své duše vytvořili si všecky tyto výklady tak, jak jim je vnuká jejich vlastní zbožnost, osobní potřeby, bázeň nebo naděje. Námět hudební se může měniti: někdy, velmi případně, zachovává tón a tvářnost pokorné prosby. Předpokládáme mluvíce t akto — není to myšlenka ani přání všech — že melodie se řídí a shoduje přirozeným smyslem slov. Stává se, že se tomu tak nerozumí, Vždyf přece v tomto souladu hudby a slov spojují se, abychom tak řekli, tělo a duše v souzvuk a jednotu úpiné modlitby. Kyrie bylo voláním úzkosti a výkřikem kajícnosti. Gloria in excelsis je hymnem chvály a veselosti. Rekové jmenují tuto část »velká doxologie«, k rozlišení od Gloria Patri, což jmenují »malá doxologie«. Gloria in excelsis je velmi starý hymnus. Od prvních století zpíval se ve východních církvích jako modlitba ranní skoro týmiž slovy jako dnes. Latiníci jej říkali při hodinkách církevních, které dnes jmenujeme Laudes a nalézáme jej ve velmi starých rukopisech s názvem: Nedělní hymnus ranní. Nevíme přesně, kdy se počal zpívati při mši svaté. AGloria in excelsis se říká v neděli a ve svátek,,, tak předpisují staré sakrametitáře,') »když služby Boží koná biskup, ale kněz jej říká jen na Hod Boží velikonoční.« Zdá se, že toto pravidlo nebylo ukládáno všude: nejprve byl hymnus zpíván jen při mši sv. vánoční, pak zaváděn o všech slavnějších svátcích a kněží nemeškali napodobiti v tomto směru příkladů svých představených. Dnes rubrika oznamuje jako všeobecné pravidlo, že Gloria in excelsis se říká při mši sv., když při jitřních hodinkách bylo Te Deum. Této shodě se porozumí, když si uvědomíme, že oba jsou hymny radosti. Z téže příčiny po některém váhání zmizelo Gloria již odedávna ze mší sv. adventních. Nezdá se, že by bylo bývalo Gloria kdy součástí mší sv. od neděle Devítník až do Zeleného čtvrtku. Když kněz dokončil Kyrie, nechává ruce sepiaté; vyjadřuje tak pokoru a zdrženlivost. Naproti tomu na počátku Gloria je rozpíná a pozdvihuje k vyjádření nadšené chvály. Když chvalozpěv dokončí, pokřižuje se; je známo, že první křesfané dělali znamení sv. kříže na počátku i na konci všech důležitých částí: stará rubrika, kterou připomíná Durand de Mende,z) předpisuje znamení sv. kříže na konci evangelia, Creda, Sanctus, Agnus Dei, Benedictus a Magnificat. Církev nezachovala starého zvyku jinde než na konci Gloria a Creda, na počátku Evangelia, Benedictus a Magnificat. Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Tato slova zpívali andělé, aby oznámili betlémským pastýřům narození Spasitelovo. Sláva náleží svou podstatou Bohu a Bůh sídlí na výsostech. Za svého života pozemsl<ého mohou lidi toužiti jen po pokoji. A toho jest jim popřáno, jsou-li dobré vůle. Naše vůle pak jest dobrá, je-li poddána Bohu. Pokoj je tedy cíl, k němuž musí směřovati naše přání; ten jest předmětem naší modlitby pro časný život. Pro lidi není slávy na tomto světě: budeme ii míti až tam nahoře pouhou milostí a účastí na slávě Boží. Pro slávu, kterou má od věčnosti, pro pokoj, kterého nám popřává na zemi, pro slávu, kterou nám vyhražuje v onom životě, c h v á l í m e P á n a. ') starobylé litur. knihy, obsahující modlitby mešní. ') liturgik středověký. | ||||
|