|
| ||||
| ||||
|
Rok 1923. C Y R I L Strana 55
V e 1 e b í m e j e j, »poněvadž svou krví na kříži utišil všecko, co je na nebi i na zemi.« (Kol. I.-20.): Pokoj s Bohem, pokoj s sebou samým, pokoj s lidmi —našimi bratry; pokoj v lásce, v jednotě srdcí a duší: sint unum. K l a n í m e s e j e m u v piném významu slova, nebof jest Bůh. Klaněti se v jiném smyslu etymologickém jest prositi; znamená to také jeviti, dokazovati; pozvedajíce ruku ke rtům — důvěrný posuněk starých, leč i moderním známý — dokazujeme náklonnost vy-tvořenou něhou a úctou. Klaněti se Bohu jest uznávati v Něm Stvořitele, Počátek a Konec všech věcí, všeobecnou Prozřetelnost a nejvyšší Dobro, O s l a v u j e m e J e j: nemůžeme oslaviti Boha tak, jak Jemu náleží, poněvadž Jeho sláva jest nesmírná a my, tvorové, jsme velmi omezení. Jsme však povinni (a starejme se o to!) věnovati Jeho oslavě a Jeho službě vše, co závisí na nás: »Byli jste koupeni velikou cenou,« poznamenává sv. Pavel, »oslavujte tedy a noste Boha ve svém těle i své duši.« (II. Kor., VI.-20.). Děkujeme Bohu pro jeho velikou slávu. Tato sláva jest mnohonásobná, jak tvrdí vykladači: sláva Vtělení, mistrovského díla Boží moci, moudrosti a dobroty; sláva také ve smyslu milosrdenství: »Všichni zhřešili a potřebují slávy Boží« (Řím., III.-23.); »povolal nás za svou slávou a ctností« (II. Petr. I.). Bůh - dí skvěle Isaiáš — dal svou slávu za naše odpuštění: »exaltabitur, parcens vobis« (Is., XXX, 18.). Za tato dobrodiní Jemu děkujeme. Až dosud naše chvály týkaly se Boha bez označení osob. Leč nyní je pojmenujeme všechny: Pane Bože, Králi nebeský, Bože Otče všemohoucí. Pane, j e d n o r o z e n ý Synu; zde se Církev zastavuje. zdržuje se, aby láskypině, přesně označila všecky Jeho nároky na obdiv a vděčnost: Ježíš, to jest Spasitel; Kristus, po-mazaný Páně, obětovaný pro vykupitelské dílo lidstva. On také jest B ů h P á n a roven Otci; B e r á n e k B o ž í, dokonalá Obět, jediná, která mohla pině uspokojiti požadavky Boží spravedlnosti. Však třeba je obětí, přece kraluje světu: »Dominatorem terrae« (Is., XVI.-1.). — »Beránku budiž požehnání, čest, sláva a moc « (Apok., V.-13.). S y n u O t c e, ještě jednou voláme přes jeho ponížení a obětování. J e n ž s n í m á š h ř í c h y s v ě t a, jenž nás zbavuješ břemene, bera je na sebe, smiluj se nad námi, přijmi naši modlitbu: nezapuzuj nás a vyslyš naše prosby; Ty vše můžeš: J e n ž s e d í š n a p r a v i c i 0 t c e, tedy všemohoucí, svou vlastní mocí jako Bůh, všemohoucí také skrze Otce, který nemůže oslyšeti prosby Tvé krve. »Ježíš Kristus jest na pravici Boží a při-mlouvá se za nás.« (Řím., VIII.-34.); »jest vždycky ochoten pomáhati nám!« (Žid. VII. 25.). T y s á m j s i s v a t ý. To je ozvěna chvály, kterou nalézáme v epištole k Židům »Pontifex sanctus, innocenc, impollutus, segregatus a peccatoribus et excelsior caelis factus« (VII.-26.); On sám také nás posvěcuje; On jest hlava, my jsme údy; On jest peň, jehož my jsme větvemi: s Něho stéká na nás všechna síla našeho nadpřirozeného života. Ty s á m j s i P á n a neobmezený majitel všech svých darů. Ty sám jsi Nejvyšší ó ježíši Kriste, se Svatým Duchem ve slávě Boha Otce. Velmi prostá slova a právě proto vznešená! Říkají vše, obdivuhodně odpovídají tomu, co nazýváme čtverým účelem oběti a co jest opravdu jen mnohonásobnou formou pouze katolické modlitby: klanění, díkůčinění, smíření a prosba. Tento hymnus pokračuje, vy-kládá a dokonává to, co Kyrie eleison jen nastiňuje. Přel. R. Budělovská. | ||||
|