|
| ||||
| ||||
|
Strana 66 C Y R I L Ročník XLIX.
PROF. DR. DOBR. OREL. Liturgie a umění hudební. Liturgií se stanoviska uměleckého, nikoliv theologického, rozumím souhrn úkonů a slov, jež se k sobě váží na základě zákonů estetických. Úkonem jest každý pohyb představitele liturgie, tedy umění mimetické. Slovo jest bud mluvené anebo zpívané. Patří tedy k liturgii jako nedílná j-ho součást i umění hudební. Z toho plyne, že umění hudební jest k liturgii v poměru podřadném, právě tak jako umění mimetické. Požadavkům uměleckým a estetickým musí vyhověti nejenom jednotlivec, konající jménem lidu bohoslužbu, nýbrž i lid, jestliže se jí účastní aktivně. Umění hudební jest ve službách liturgie jako rovnocenná část s uměními ostatními, to jest s uměním řečnicicým a mimetickým. Tu lze stopovati umění hudební především jako zjev h i s t o r i c k ý a vyšetřiti jak umělecké dílo vznikalo a se vyvíjelo v mezích liturgie. Dále možno, když užijeme slov Hostinského. (Estetika str. 40) hleděti na církevní hudbu jako na hotový, d o v r š e n ý s a m o s t a t n ý z j e v a hledati i nalézti pravidla uměleckého tvoření. Tím však ocitáme se ve snaze vyřešiti spojení mezi uměním hudebním a ideou krásna čili mluvíme o církevní hudbě se stanoviska e s t e t i c k é h o a chceme se z konkrétního případu poučiti o pravidlech, pokud možno všeobecných. Tyto dva obory se často pronikají, nebof není estetice lhostejným vznik díla a není lhostejnou historikovi estetika, poněvadž chce hodnotu soudem konstatovanou vysvětliti geneticky čili historicky. (Hostinský). Avšak lze se dívati na církevní hudbu v rámci liturgie k r i t i c k y, podati rozbor různých děl církevní hudby a je vzájemně k sobě přirovnati, jak se jeví v poměru k liturgii. S dějinami církevního umění hudebního jest ve spojení f i l o s o f i e d ě j i n církevní hudby, jež hlecá v jednotlivých zjevech h storických všeobecné zákony závislosti, zákony vlivů uměleckých děl, čili všeobecná pravidla historického vývoje církevní hudby ve službách liturgie. Z těchto čtyř hledisek lze stopovati církevní hudbu v rámci liturgie. a) Církevní hudba ve službách katolické liturgie jako zjev historický. Hudba jako umění samo o sobě nemá žádného výrazu, není svatá ani nesvatá, obého se jí dostává teprve tehdy, když se jí užije symbolicky; tak napsal Nietzsche. Tedy ne hudba sama, nýbrž její u ž i t í n a u r č i t é m m í s t ě, při určité příležitosti a k určitému textu dostává vyslovenou fysiognomii, svůj ráz. jinými slovy teprve u ž i t á hudby propůjčuje melodiím a harmoniím zvláštní výraz, čímž hudba stává se specificky hudbou kostelní, duchovní, náboženskou, divadelní, světskou, atd. Liturgie křesfanská užila hudby a jejich všech prostředků, propůjčujíc jí ráz náboženský. Při počátku svém přejímala starokřesfanská liturgie prvky hudby semitské a využívá techniky helenského umění péveckého. Avšak tyto prvky prosycuje svým náboženským zanícen m, je spracovává a přetvořuje k svým účelům. Na podkladu jejich pak pracuje dále samo-statně, jak dokazují »Odai pneumatikai,e písně duchovní, o nichž píše sv. Pavel. Zpěv představitele liturgie se zpěvem lidu odráží se od sloupu basiliky a zaznívá křesfanským světem ve formách ještě neustálených. Zvolna ustupuje aktivní součinost lidu při liturgii a zpěv stává se výhradně majetkem pěveckého sdružení cvičených kleriků a stává se skutečným u rn ě n í m hudebním, jež se konsoliduje za Řehoře a vévodí ve formě jednohlasého, sylabického nebo melismetického chorálu prvních desíti stolet í. Vývoj však nestane na mrtvém bodě. S uměním dekoračním na rouších liturgických a architektonikou gotických chrámů souměrně se rozvinuje liturgický zpěv z monodie vokální v monodii instrumentální, a opouštěje štíhlé sloupoví gotiky, vúsfuje do r e n n a i s a n č ní polyfonie vokální, kde vícehlasou formou slaví triumfy v pl :stickém nanášení barev, vinoucích se hlasů jako horský potůček nebo jako mohutný proud šumné řeky. Ale v době baroku nestačí pro liturgii lidský vícehlas; jest nesílen orchestrem, v němž paletu mešní skladby zbarvují různé nástroje v jásavém plesu a radosti, ano zvuk orchestru nabývá vrchu nad hlaholem lidského vícehlasu, který se skromně j e d n o d u š í až v m o n o d i i, již zastiňují syté zvuky lesních rohů, clarin a fagotů za průvodu houslí. Přesyceny jsouce prostory chrámové tímto nezvyklým hlukem, touží, znaveny, opět po l i d s k é m z p ě v u, sproštěném v melodické linii přílišných kontrastů orchestrální hudby a liturgie zkrášlena jest p o l y f o n i í s novým rouchem harmonickým, vlitým do formy | ||||
|