|
| ||||
| ||||
|
Rok 1923 O Y R I L Strana 67
vícehlasu Palestrinova. Tak velela reforma církevní hudby v polovině 19. věku. A doba nová ? Jako všecky slohy liturgické hudby převzaly techniku a rozmach současné hudby světské a ji využily bud k svému prospěchu nebo ke své záhubě, tak i doba novější navazuje v hudbě církevní na světskou. Smetana komponuje právě tak svá offertoria jako »Ceskou píseň« a J. 13. Foerster přenáší techniku své světské vokální sborové literatury na mešní skladbu »Rozpomeň se země« k textu X. Dvořáka. Ale v tom spočívá tajemné kouzlo hudby liturgické, že dovede využíti technického aparátu hudebnít;o ú č e 1 n ě a úměrně. V tom také tkví její estetická cena. Jest otázka, zdaž vskutku odpovídají jednotlivé hudební formy liturgické idei krásna. Abychom nalezli všeobecné pravidlo estetické pro různé její typy, vrafine se ke konkretním případům jejím z různých dob. Vzpomeňme na př. prototypu hudby starokřesfanské, chorální p r e f a c e a P a t e r n o s t e r. Odpovídají zcela idei krásna po stránce formální jsouce správně rozčleněny a zceleny, jsouce jednoduché a vznešené zároveň. Jejich absolutní melodie přilehá dokonale rytmicky podloženému slovu, ba co více, melodická linie vyvěrá přímo ze spádu slovního, a to lze říci skoro o všech chorálech, af se již pnou bohatými skupinami jako liana nadslabiková, nebo af dávají každé slabice svou notu. Mají svou vnitřní logickou periodicitu a přiléhavým způsobem tlumočí ideu mešní oběti, vyjadřujíce odlišnost náladu jednotlivých dob církevního roku i ráz jednotlivých slavností. Co tu jemných odstínů v projevu hudebním! Jest jich tolik, kolik jest různých svátků zasetých do záhonu církevního roku. Od něíné fialky až do rozkvetlé růže jsou chorály prosyceny různou vůní, a všechny lcrásné jen třeba jest je pochopiti. I v tom činí zadost krásnu estetickému, že mezi sebou tvoří jednotu jako jednotlivé části stálé i proměnlivé při mešní liturgii, a že i zevně se připínají k jednotlivým jejím dílům. Paralelně tu spěje úkol a modlitba kněžská se zpěvem chorálu nerušeně bez újmy celku a bohatě na detail. Právě v této jednolitosti umění mimetického a pěveckého v rámci mešní liturgie jeví se úměrnost a krása. A kdyby neexistovaly liturgické předpisy o způsobu zpěvu introitu, kyrie, gloria, gradualu, kreda, offertoria, sanctus, benedictus, agnus a komunia, diktoval by jejich postup a jejich užití smysl estetický. Jak může hudebník, esteticky cítící vynechati íntroit, vstup to do celkové nálady slavnostní a jak může nezpívati komunio, závěr to této nálady nelze dobře ani pochopiti. Mějme na mysli i jiný typus, a to z doby rennaisanční. Proměnlivé části O r 1 a n d a L a s s a a mešní komposici P a 1 e s t r i n o v u. Jsou zde bohatší prostředky hudební, než v chorálu, avšak budí podobné účinky. Výraz slova nachází piné platnosti samostatně plynoucí v hlasech, obsah textu proniká jakoby hranolem celým dílem mistrovým a rozkládá se v hudební paprsky, je zbarvuje náladou radosti nebo smutku, iak právě velí církevní doba. I M o z a r t o v a mše v době baroku působí dojmem txměleckým, snáší se dobře s hudebním krásnem, jestliže netrpí nedostatky po stránce liturgické a není tím na závadu estetické jednotě. Mám podati přiléhavý typus doby nejnovější ? Máme jej ? Ano. Jest myšlen pro mešní liturgii, při níž kněz nezpívá a při níž jen pěvecký sbor tlumočí násadu jednotlivých mešních částek. Je to skladba katolického Bacha, J. B. Foerstra »Rozpomeň se Pane« pro smíšený čtyřhlas, (vydaná stát. naklad. v Praze), věštící nové směrnice duchovní skladby, zbarvené duchem českým, jež povznáší duši lidskou jako mystickou nevěstu ke Kristu na p3ruti nejmodernější harmonie, diktované logikou hudebních zákonů a hloubkou zbožné duše mistrovy. Je to n o v é zjevení, luštící problém n o v é církevní hudby. Není to jen pokus, ani hledání nových cest. Kdo pochopí Foerstra jako církevního skladatele ? Musí nám to říci napřed cizina, či samy uchopíme se zralého toho díla a vneseme jeho ducha do svých chrámů a do svých duší ? To jsou typy vyhovující zcela zákonům estetickým, ale jsou i skladby, které jim odporují, poněvadž se nepodrobily celkové idei krásna, k níž náleží i její j e d n o 1 i t o s t, v rámci mešní liturgie. Chcete příklad ? Liszt vzpomíná r. 1835 a píše : »Slyšíte to bezmyšlenkovité helekání, jež odráží se od klenby dómů. »Co jest to ? Tímto projevem Boží slávy a chvály jest barbarské, těžkopádné a svatokupecké odzpívání žalmů. Jak jsou falešné, tvrdé a odporné ty hlasy, volá Liszt. A což kdyby Liszt vstal z hrobu a zašel do města kde svou hrou budil kdysi úžas jako devítiletý chlapec a byl tam přítomen konventní mši? Monstrum, půl mše zpívané a od pozdvihování tiché, při níž mezi chorálním zpěvem vokalisty a intonací kněžskou jako o závod s kroužícími nad městem aeroplány zaznívá zpěv žalmů a antifon z církevních hodinek. | ||||
|