|
| ||||
| ||||
|
Strana 68 C Y R I L Ročník XLIX.
Kde jest smysl estetický ? 3. Ale to jsme již u kritiky poměru hudebního umění k liturgii. Kritika jest neúprosným soudcem, jež se stanoviska liturgického a estetického nedovoluje umění hudebnímu, aby porušovalo zákony mešní liturgie. Nelze hudbě nerespektovati místo, kde se provádí, ani se nemůže snížiti pod úroveň uměleckosti. Nemožno svatební úkon provázeti pochodem z =Lohengrina,« poněvadž posluchačům k vědomí přivádí představu divadla. Nemůže varhaník po pozdvihování hráti »Rozmysli si Mařenko, poněvadž varhany jsou tajupiným oceánem, jehož zvukové viny mají šuměti kolem oltáře, zahaleného ve vonný dým kadidla a na zvucích varhan vznášejí se k nebi modlitby a vzdechy celých staletí. Kritika odsoudí i mešní skladby, jež o d l i š n o s t í j a z y k o v o u n e p ř i m y k a j í sek liturgické řeči celebrantově a to nejen se stanoviska historického, nýbrž i estetického. Přestává tu jednota mezi oltářem a kruchtou, jest porušena i d e a krásna. Smetana od-soudil ostře šlendrián vlašské opery v Praze, při níž z ciziny pozvaní solisté zpívali jinou řečí než zpěváci domácí. A tu jest podobný šlendrián, když kněz zaintonuje vCredo in unum deum,< a na kruchtě se mu odpoví skladbou v řeči živé. Snad řekněte, af tedy kněz intonuje česky » Věřím v jednoho boha- a vyhoví se tím idei jednotnosti. A co, kde jsou v obci tři národnosti ? Má snad kněz, aby nikoho neurazil, intonovati ve třech řečech pouliční tabulky. Zde podrobiti se třeba oné velikolepé jednotě církve, kterú se jeví při jejím ofícielním vystoupení i j e d n o t o ur e č i• Právě v této, imponující jednotnosti jest síla smyslu estetického. Hudební umění v rámci liturgickém má podobné úkoly, jako v rámci opery nebo symfonické básně. Není li pro hudbu ponižující, že v d i v a d 1 e s ostatními uměními jest projevem lidské vášně a přerůzných dojmů, není jí ani nedůstojné, když podchycuje v kostele zbožnou náladu lidské duše, a tím působí i e t i c k y. Nechf vzpomenou ti, kterým jest svěřena péče o liturgickou hudbu, slov Mendelssohnových: »Národ kterému se podává stále jen nízké. sprosté, musí zaniknouti. Ano, kde podává se lidu chrámová hudba bez ceny, tam nejen se tlumí hloubka náboženského uvědomění, nýbrž tím zaniká smysl estetický.« Než bohužel, jak píše Zeyer v úvodu ke knize o Bedřichu Smetanovi od Zeleného, p r o s t ř e d n o s t má všude většinu a b u r ž o i s i e v umění hezky střízlivá a pranic výstřední, je d 1 o it h é v 1 á d y s c h o p n a, a kdybychom chtěli psáti dějiny f i l o s o f i e c í r k e v n í h u d b y, myslím, že bychom slova Zeyerova musili často opakovati, zvláště tehdy, kdybychom líčili e p i g o n i s m u s v epochách jednotlivých slohů. Tato prostřednost jako zdlouhavá choroba byla zvláště znakem tak zv. doby reformy církevní hudby, kdy se sice uplatnily zapomenuté předpisy o užití liturgickéko textu, ale kdy se k nim šablonovitě skládala církevní hudba. Vznešenost liturgie žádá geniů v hudebním církevním světě. Český národ bohudík ho má. Poskytněme mu jen příležitost, aby se mohl projeviti nejen operou, nejen světským sborem, nýbrž mešní velikoiepou skladbou. Je to J. B. Foerster. Pak ideál bude skutkem a symbol stane se podstatou. V. H Cyrilský sjezd v Hradci Králové dne 21. srpna 1923. Letos spiněna byla dávná tužba přátel církevního zpěvu uspořádáním sjezdu Cyrilských Jednot v Hradci Králové. Po dlouhé přestávce dob válečných sešli se opět pracovníci cyrilští, aby povzbudili se k nové horlivé práci, jíž tolik je třeba právě v době přítomné, kdy neblahými okolnostmi upadá zpěv chrámový, který býval chloubou a ozdobou našich svatyň. Ráno při mši sv. přednesl cyrilský sbor hradecký řízením diec. sbormistra dra. Oldřicha Svobody mši nQuinis vocibuse od Haranta z Polžic. Zdařilé provedení této těžké skladby svědčilo o píli a horlivosti pana sbormistra a přijato bylo vděčně četnými posluchači. Odpoledne byla pracovní schůze v prostorném refektáři bisk. semináře, kteráž byla velice četně navštívena. Za předsedu zvolen zasloužilý předseda cyrilského ústředí vsdp. prelát M s g r e. J. W ii n s c h, který v zahajovací řeči vzpomenul cyrilských pracovníků diecese hradecké, zvláště pak t vsdp. probošta dra. J. Mrštíka. | ||||
|