|
| ||||
| ||||
|
Rok 1923. C Y 12 I L Strana 71
JOSEF BONNET: úkoly varhaníka při liturgii. (Dokončení.) Zajisté nemám zde vynášeti Bacha. Již celou řadu let stalo se jeho varhanní dílo všem přístupnějším; třeba se z toho radovati Leč jednoho úskalí musíme se varovati. Jistí varhaníci jsou v pokušení, aby nevyhledávali v jeho dílech než skladby virtuosní. Hrají k obětování, pozdvihování, přijímání fugy i brillantní preludia, která by se hodila za úvodní nebo závěrné preludium, nebo by měla býti ponechána pro duchovní koncerty. To by bylo věru zpronevěřiti se záměrům Jana Šebastiana Bacha, člověka hluboce zbožného, nežli t>rováděti je při bohoslužbě. 0 odstínech u Bacha, pravím pouze tato dvě slova, nebof tento pojem by vyžadoval dlouhých výkladů. Jedni se domnívají, že uniknou každé slohové chybě, když budou hráti s mechanickou necitelností; to jest jedna chyba. Druzí zneužívají citu, mění, zcela bezdůvodně, rytmus a sílu zvuku a to jest druhá chyba. — Posléze, nejdůležitější poznámka, varhanní skladby Bachovy nesmí se hráti příliš rychle, ani s jazykovými rejstříky příliš hřmotnými, nebol polyfonie by se tím stala zmatenou a byla by v nebezpečí, že se zvrhne, jak dí And, é Pirro, v »shluk harmonií vířících a suše rytmisovaných«. Plné hry, mixtury a principály, to jest registrování příhodné dílům Bachovým. — Bach, praví nám Widor, hrál s telem poněkud v před nakloněným, nepohnutý s podivuhodným rytmem, dok_)nalý polyfonický celek, úžasná průhlednost, nikoli rychle, ovládaje sama sebe, a aby se tak řeklo, i času, podávaje představu nepřirovnatelné velikosti Výběru repertoiru varhanních skladeb liturgických nutno věnovati velmi úzkostlivou péči; pouhá jejich krása neb jejich kouzlo nikterak nedostačuje. Některé skladby našich starých mistrů jsou rázu skutečně příliš melodického; ostatní svými pittoreskními obraty hodily by se nejvýše pro čas vánoční, nebo pro velmi radostné doby liturgického roku. Abych přesně vyslovil svoji myšlenku v té příčině, řeknu, že dvě velké formy hudby varhanní jsou oprávněny, aby byly slyšeny v kostele: forma liturgická ve vlastním slova smyslu s jedné strany, a forma, kterou by bylo možno nazvati dekorativní, se strany druhé. Rovněž tak jako církev povždy uznávala pokrok v umění a jako se raduje vidouc vedle děl rázu přísně liturgického vystupovati tyto produkce naivní či velikolepé, které okouzlují neb unášejí duši; tak tedy varhaník může ke skladbám posvátně přísným při-mísiti jiné skladby méně přísné, inspirace, které mají občanské právo ve chrámu, kde »zdají se lemovati, podporovati, ozdobovati nejsvětější obřad, jako stěny, oblouky, pilíře a okna kathedrál....< Nesměly by, pravda, překračovati posvátných mříží liněžiště a stoupati po stupních oltáře — tato přednost byvši vyhražena skladbám čistším, panenštějším, od světa odloučenějším, ze stvořeného vyprostěnějším a které v podstatě »modlící se a rozjímající,« nečinící nic jiného, aby se tak řeklo, než kámen oltářní, posvátné nádoby, ornáty a symbolická roucha, mohou jediné důsledkem toho býti oprávněny, aby vnikly za oponu chrámovou, by doprovázely úkony liturgické; takové tyto harmonie, piné líbeznosti a posvátnosti hymnů Cabezonových, Titelouze, Grignyho, Ricercare Palestrinových, vznešených skladeb Frescobaldiho, jistých chorálů Bachových nebo C a n t a b i l e Césara Francka; — ieč přes to, třebas zbaveny práva doprovázeti Beránka všud kam jde, — nevyznačujíce se pečetí dokonalého panictví — nejsou tím menší ozdobou mystického města a mají tudíž právo při nejmenším předcházeti nebo aspoň následovati, nemohou-li jich doprovázeti, samotné ty úkony liturgické: — takové podivuhodné toccaty a fugy Bachovy nebo Buxtehudleovy, velké skladby Franckovy, Clérambaultovy, Couperinovy.*) Kdybych směl, pánové, vyšlovil bych, co se instrumentálních skladeb týče, přání, aby umělec prostý a nadaný, vžívaje chorálních melodií, složil =liturgický rok« pro varhany v tom duchu, v jakém pro něj napsal dom Guéranger slova. Věru užití chorálních themat pro skladby varhanní varhaníkem —skladatelem, hudebně dobře nadaným a liturgií vychovaným, bylo by zárukou krásy a zajistilo by hudební jednotu liturgickou. Záruka krásy. — Předpokládejme umělce pině ovládajícího svůj obor; má-li dobrý nápad, aby vzal svoje thema z ohromného výběru — nevyčerpatelné to studnice *) Abbé J. Turcotte a josef Bonnet, zprávy z programu na slavnost sv. Cecilie v kathedrále v Trois-Riviéres (Kanada), 1921. | ||||
|