|
| ||||
| ||||
|
Strana 72 C V R 1 L Ročník LXIX.
krásy — kantilén gregoriánských, a zúrodnil tak svoje dílo v teplém ovzduší liturgického života, máme velké naděje, že tyto skladby budou jinaké, nežli nepříjemné všednosti. Užití thematu gregoriánského by zajistilo naopak liturgickou jednotu hudební. A to má, podle mého zdání, největší důležitost. Jak jsem to četl včera večer ve zprávě o kongresu štrasburském z osvědčeného péra Abbé^ Bruna, každý chápe, že jakýkoli obřad získá na kráse a na významu, jestliže skladby neb mezihry varhanní ... inspirovány jsou jedním neb několika thematy, přicházejícími v řehořských nápěvech toho dne. A nad to budeme tu míti, v této hudbě, onu zbožnou a uklidňující vůni, jakou nalézáme v čisté linii a tonalitě staré monodie. Kolik moderních umělců již pracovalo, a to šfastně v tomto smyslu: Chausson, d'lndy, Ropartz. de Séverec, v antifonách nešporních; Guilmant ve sbírce O r g a n i s t e 1 i t u r g i s t e; Widor ve svých dvou symfoniích, románské a gotické, a ve své druhé symfonii; Josef Erb ve dvou svých sonatách a rozličných jiných skladbách; Pavel de Maleingreau ve svém O p u s S a c r u m a ve svých symfoniích vánoční a velikonoční; leč čeho bychom potřebovali, to jest úpiný liturgický rolca pro velké varhany. III. Pokud lidu nedostane se v obřadech liturgických činného účastenství, bude významným a důstojným úkolem varhaníka při velkých varhanách, aby mluvil jménem tohoto mlčícího lidu a snažil se nahraditi nepřítomný hromadný hlas věřících ve svém střídání se s kůrem. Zde nemusím vám nikterak skrývati svoje záliby, které se srovnávají úpině s církví samotnou. Z pina srdce si přeji, aby náš národ francouzský opět začal zpívati v našich chrámech, a aby všechny části mše sv. i nešpory v to zahrnuje, byly úpině zpívány aby při tom věřící hromadně odpovídali zpěvu kůru při K y r i e, při G 1 o r i a, při žalmech atd. A prohlašuji ve vší upřímnosti : abych slyšel v našich katolických chrámech zpívati lid svou modlitbu, jak jsem slyšel tento drahý lid elsaský v kathedrále štrasburské na kongresu r. 1921 zpívati jediným hlasem, já, který zajisté náruživě miluji své umění i svoje povolání varhaníka, jsem hotov uložiti mlčení svým varhanám, a to nejen že chci býti poslušen přání církve, nýbrž i proto, že ani nejdokonalejší varhany a nejideálnějš varhaník --byf to byl i anděl s nebe sestoupivší — nikdy nenahradí hlasů shromážděných křesfanů, hlasů to, které Bůh stvořil ke své chvále. Na neštěstí, je to skutečnost, lid jest němý ve většině našich chrámů. Bylo by nejvzácnějším výsledkem tohoto sjezdu, kdyby mohl vytvořiti hnutí ve prospěch liturgického zpěvu lidového a to všeho lidu. Varhaník u velkých varhan, očekávaje, až věřící dosáhnou ve chrámech, co se týká zpěvu, místa, které jim právem přísluší, musí se snažiti, aby byl tímto hromadným hlasem věřících. Jest nad to úlohy čestnější ? Vysvětlím to. Varhaník se nesmí pokládati u svých varhan za solistu, za osamocenou bytost. Musí se nade vše vystříhati toho, co by mohlo dáti jeho hře zdání umění osobního a sobeckého. Jak se to podaří ? Tím, že zůstane stále ve spojení s obřadem a neztratí nikdy se zřetele monodii řehořskou, aby v ní odkryl znenáhla souhrnnou zásadu a charakter bratrský, charakter sociální či sociologický, nebof podle rozumné poznámky p. Kamila Bellaigue a ve skutečnosti jest solo více nežli melodie, která jest sobecká, a v jednohlasném sboru soubor zpěváků nahražuje individualismus zpěvu. Četné unisono, a důsledkem toho chorál, to může býti sociologická hudba v pravém slova smyslu.c »Poslouchaje řeholníky a řeholnice v Solesmes,e pokračuje Kamil Bellaigue, »myslil jsem, že jejich podivuhodný sbor je ideálem gregoriánského zpěvu, avšak že také vybraným. Toto umění není utvořeno jedině pro vybranou společnost: Má potřebí davu, právě tak jako dav jeho potřebuje.« Takové K y r i e, takové S a n c t u s, podivuhodné v Solesmes, bylo by vznešené pod klenbami Paříže nebo Chartres, zanotované tisíci hlasy. Kamenná symfonie, říkalo se často o kathedrále ; zajisté, nebof ona jest zcela výsledkem primitivní formy, z níž se odvozují a které se podřizují formy odvozené a mnohonásobné. A není pochyby kathedrála jest také veledílem umění hluboce sociologického. Přece však, přidruží-li se k němu polyfonii (varhan) hudba homofonní, jako S t a b a t nebo P a r c e D o m i n e, vznese se a napiní lodi chrámové, tehdy bude možno rozhodnouti, zda dokonalá jednomyslnost jest lépe vyjádřena souladem linek nebo shodností zvuků.«*) *) L e s E t o q u e s d e 1 a M u s i q u e, sv. I. od C. Bellaigue, vydal Delagrave. | ||||
|