|
| ||||
| ||||
|
Strana 74 C Y R I L Ročník LXIX.
svůj docela. Z předešlých mší přináší si ještě bohatou zkušenost, neopravuje se, nepře-vrací se, ale vyvíjí. Tak mezi našimi vyrůstá v novou a vzácnou osobnost. Jsou to právě tyto dvě mše, kterými po prvé se uvádí nejen jménem, ale přesvědčením mezi naše vzorné lidi. Jeho op. 67. a 73. jsou pak význačnými pracemi nové české církevní hudby. Od-trhuje se tak úpině p o s 1 e d n í z našich od víc o b j e k t i v n í hudby německé reformy. Ta trvá na svém stanovisku prvotním zrovna neúprosně. Pro mne je jasnou ta uniformita německých komposic, z nichž jen práce Wittovy a Stehleovy jsou výjimkou. Mně je jasným důvod k ní: těch zákonů, které reforma podává, bylo tolik a přesných, jich strážců (byli tu kritikové i skladatelé sami) takové množství a tak bedlivých, že duchu na-danějšímu bylo nemožno se rozvinout a vlastně notu vynajít. Vývoj pak tu vůbec byl ne-možný. Výjimkou byl Witt. Talent však Wittův byl mimořádný, který z mála mnoho dovedl vytvořit; a nad to : byl vlastně sám jedním z tvůrců všech hlavních theoremů reformy — tvořil zákony, jež jeho charakteru tvořitelskému byly jistě velmi blízkými. Ale mohl k a ž d ý v těch zákonech p r o s e b e najít přirozených cest ?, Z Němců jediný dovedl jednati proti předpisům, vystupovati volněji, komponovati tak, jak srdce mu kázalo — Stehle. Jeho dvě osmihlasé mše solemnis (op. 46. a 67.) jsou už odklonem od facony skladeb německé reformy (prvé z nich i Liszt sám se poklonil). Hlavně druhá z nich (s průvodem bohatého orchestru — což samo o sobě byl podnik dost odvážný) už staví proti druhým Němcům hranice. Stehle za to k nám jde blíže! Tuším, že právě Nešvera byl také jedním z těch, kteří povahově podobným předpisům nestáli zrovna nejblíže; proto ten spořejší effekt v pracech prvotních, proto ta příbuznost s německými skladbami, proto víc objektivnosti v projevu. proto ten rozmach a mládí v posledně probíraných mších, proto tolik subjektivismu v nich. M š e op. 74. je mi pro vždycky Nešverovu prací nejlepší. Opakuji při ní všechno, co o dvou mších předešlých jsem napsal a dodávám: to všechno tu NešvEra vystupňoval, Mastně, ještě mnohem výš. Slovný obsah především vystupuje tu plasticky. Po té: jak bohatý a (hlavně) jak hutný je tu způsob jeho projevu; v polyfonii splétá tu hlasy zvlášf uměle a co hlavního, tak zvlášf výrazně. Polyfonie starých měla r y z í 1 y r i č n o s t jako hlavní ozdobu; ta polyfonie, jak ji naši zavedli, má ji v sobě ne-sporně, ale nad to i vnitřní hloubku v sobě má a už je v službě slovného výrazu ; takovou právě je polyfonie Nešverova v této mši, zvládá ji tu jako suverén (takové »Crucifixusc je příklad za všechny). A nad to má ta mše jednu zajímavost vnější (u Nešvery ne novotu). Vokální těleso tvoří mu tu pětihlasý sbor (soprán, alt, tenor, bariton a bas). Sama o sobě ta věc ještě není zvláštností, vždyf ji znali už dávno před ním lidé z dob Palestrinových (sám Palestrina s takovým tělesem pracoval) a pracovali tak i v Německu (Mitterer a Diebold na pří-klad). Mně tu o to jde, jak výhodně Nešvera toho sboru využil. Nestaví snad prostě (jen k vůli vnějškovému kontrastu) ženské hlasy proti mužským vespolek, ale zaměstnává v š e c h n y najednou a tak mu (nebof pracuje zhusta polyfonicky) na četných místech roste sbor do krásných, zajímavých (a jak nových) barev. Vedle toho zná ještě věci čistě své vyloučí jeden hlas (je to vždycky baryton), který myšlenku napoví, a u ostatních hlasů na-lézá odpověd. Tímto způsobem (a kolikrát ho užívá; jedné části mše není, aby se k němu nevrátil) neunavuje, spíš upoutává. Je to osobitá zvláštnost Nešverova, kterou jsme již v prvních dílech viděli, a která v této mši mu přináší velké úspěchy. Na konec vkrádá se mi ještě nutná otázka: v jakém poměru jsou tyto tři mše k rDe profundis« (nebof poměr jich ku předcházejícím mším jsem dolíčil). O vztahu jich k jmenované kantátě můžeme mluvit jen potud, pokud máme na mysli 1. větu a ty části věty V., která navazuje na předchozí tvorbu Nešverovu. Všechno ostatní, kde Nešvera jde za Dvořákem, je s těmito dvěma skladbami v naprostém rozporu (jako v něm byla s celou naší církevní hudbou duchovní hudba Dvořákova). Tedy i tu Nešvera opustil vědomě většinu toho, co v -De profundis« podával. | ||||
|