| ||||
| ||||
Rok 1923. C Y R I L Strana 75
V. Missa in hon. scti. Leonis (op. 94.). Materiál hlasový je shodný s oním ve mši »in hon. scti. Eugeniíe. Úvod v »Kyriea má I. bas: _ • ~ Rom— _—~--~ -- •' R ~ – Ky - ri - e e - - lei - son Ve třetím » Kyriee je pino polyfonie, ale není už to ta účinná, jak ji známe ze mše op. 74. — prvé zklamání, které mše přináší. »Gloria« zahajuje tenor: Et in ter - ra pax ho - mi- ni -busbo-nae vo-lun-ta - tis Najdeš tu dále několik zajímavých, novému duchu české hudby se přiklánějících míst, ale jedno zaráží: v konci -Gloria% najednou skladba se přetrhne a na to přijde fugato — docela tak, jak jsme zvyklí to vidět na starých mších — při nejmenším je to manýra, pro komponistu, který v op. 74. právě v polyfonii tak přilehavě dovedl hovořit, která zklamává. »Credoe zahajuje sbor unisonem: Cre -do in u - num De - - um Prvé věty mají zvlášf pěkný, nový zvuk; vrací se vzpomínka na novost projevu ve mších op, 73. a 74. -Et incarnatus« hledá názvuky v úvodu ke -Gloria« — přináší je tenor, který se pohybuje nad druhými hlasy: #_= c-=É_~—fit=c- de Spi-ri-tu San - cto, ex Ma-ri - a Vir - gi - ne Následující >Crucifixus< nelne dost k textu; jak je daleko za oním výrazným místem v op. 74.! Pak přijdou zase věty zajímavější, v imitacích nad »Et vitam- »Credoe končí. DSanctusc začíná soprán: Moderato. San - ctus, San - ctus »Benedictus= celé prozpívává alt v táhlé (a dost bezvýrazné) melodii až k »Hosanna«, kde vstupuje sbor. >Agnus« je nejslabší částí mše, jmenovitě melodika I. a II. části mnoho nepodává, chroma v »miserere^ působí stařecky. Celkový můj soud: mše má pino míst, která upomínají na op. 67., 73• a 74. Vedle toho jsou tu však jiná, daleko slabší místa (už moje notové doklady nepodávají ničeho zvláštního). Ostatně i thematická stavba není tu také tak přehledná jako v uvedených dvou mších. Všeho vůbec proti nim má tato skladba méně. Hlavně také v tom je slabší, že vůbec nezužitkovala II. basu — bylo vůbec zbytečno (pro několik málo míst) pojímat skladbu jako pětihlasou. Celkově špatná práce to není, — ale máte-li před sebou mše op. 67., 73. a 74. v živé paměti, neubráníte se úsudku, že jde o skladbu slabší. Stává se tak skladateli, který po největších dílech ochabne a podá méně. | ||||
|