|
| ||||
| ||||
|
Strana 78 C Y R I L Ročník XLIX.
havou a nesnadnou; u Nešvery neměla také výsledku všude zcela Mastného. K tomu tvrzení mě vede markantní rozdíl mezi druhým obrazem »Joba= a všemi ostatními, [až zase na začátek obrazu VI. (líčení bouře), v kterémžto poslednějším případu je rozdíl ten méně ostrý]. Svoje mínění mohu ihned doložiti: vstupních několik akkordů v úvodu II. obrazu pak sbor hodovníků v něm — to všechno snesla by hudba světská, trochu po staru psaná. A ona v druhé své části lyricky podaná arie prvorozeného syna Jobova (tamtéž) a na ni připiatá arietta dcery Jobovy již již blíží se k lyrice, jakou světská hudba má ráda a to k oné, která trochy sentimentu se neštítí. Proti tomu stojí partie oratoria, založené více církevně; hned závěrečného sboru v VII. obrazu vzpomínám jako příkladu. Znáte-li dobře Nešveru a jeho mešní skladby, hned — ze způsobu koncepce tohoto místa — vidíte, že tu Nešvera pracuje se svou, jemu již docela vžitou manýrou: nechá v toku skladbu zarazit, aby tím víc upozornil na následující fughettu; a při tom jenom sboru (hlavně na začátku) ponechává hlavní slovo; průvod opakuje tu jenom, co sbor podává. Tak Nešvera rád pracuje. Druhý polyfonní sbor v obrazu V. (na konci) — nejkrásnější ze všech, co jich tu Nešvera napsal — převyšuje výše zmíněný sbor svou rozsáhlostí, počtem hlasů a nad to bohatším průvodem, který celkový účin tohoto sboru jen více vyzvedá Tento sbor a všechny ostatní části skladby kromě těch, které jsem výše probral, z n í s p í š e d u c h o v n ě; a třebas tu a tam vpadnou do skladby elementy světských barev (zpěvy Satanovy), přece neurazí, neupozorní na sebe niiak výzývavě, nebof tu jedná se již o dokonalejší spojení různorodých živlů hudby duchovní a světské. S hlediska, s něhož právě posuzuji tuto Nešverovu komposici, jsou obrazy I., III., IV., VI. a VII. nejlepšími; styl je tu již duchovnější a to je právě podmínkou dobré kvality skladby oratorní. Přirozeně dává se mi tu otázka, na co v duchovní hudbě Nešvera navázal, zda na to, co mu dávala jeho mešní forma či na to, co měl v =De profundis«. Tuším, že převahu má tu hudba ze mší; vynikne-li místy vliv hudby z »De profundis«, nikdy' na štěstí nezajde tak daleko a nestane se tak nesamostatnou, jako v čís. 2. oné kantáty. Tedy ani to, co z duchovní hudby Nešvera =Jobu` dal, není zrovna jednolité, ač tu stojí Nešvera v jednotnosti stylové mnohem výš než v »De profundis«. Z toho, co až dosud bylo řečeno, sama předkládá se mi otázka: z kterého oboru hudby vlastně Nešvera v í c s v é h o tomuto oratoriu přinesl? Mohu snadno odpověděti: z d u c h o v n í hudby. Ze světské hudby jeho oratoria je líčení bouře v obrazu VI. dobré; hudba celého obrazu I I. je však slabší, poněvadž je také méně originální. V í c e v l a s t n í h u d b y má Nešvera v těch spíš církevně založených místech, jak jsem o nich něco výše mluvil. Proto chci si právě jich trochu blíže povšimnout. Kromě polyfonních dvou sborů, o nichž jsem psal, jistě slušně zní onen slavnostně založený sbor: »Sláva Hospodinu !g (viz výše); jenže od Nešvery, skladatele eminentně polyfonního, přece bych si tu raději přál — právě jako místo většiny ostatních vysloveně homofonních sborů — s b o r p o 1 y-f o n n í. Charakter samostatné této formy (oratoria) mě k tomu svádí, pak získané pře-svědčení, že Nešvera právě v kontrapunktu tak lehce a dobře se pohybuje. K tomuto tvrzení opravňuje mě tolik a tak dobrých prací ve stylu čistě polyfonním psaných, které Nešvera podával v době prvotní své tvorby. Přerozeno, že při povaze formy, jakou je oratorium, bude zajímavým pátrat po tom, jak Nešvera hudbu s textem pojil; tu může mnoho pověděti již stavba celé skladby. U Nešvery jsou základy stavby dobře viditelny: nejmohutnější je motivická základna zpěvů Jobových; významnými jsou ony dva motivy Hospodinovy, rovněž jako rhytmická a motivická charakteristika u Satana znova vystupující tam, kde jeho osoba se v ději objeví. Pátrám-li po detailech motivické práce u postavy Jobovy — a ta hlavně mě interessuje — vidím následující: základního motivu Jobova Nešvera do nejmenších podrobností nepropracoval, opakuje jej doslovně v obrazu VII.; když zpívá lob v arii: »Bud požehnáno jméno Tvé!` slyšíme v orchestru motiv : který jistě z motivu Jobova (hlavního) vyplynul; v obrazu V. používá již skladatel nového motivu (výše jsem jej citoval), aby jím vyjadřoval krutou bolest Jobovu; tedy docela pro-pracován hlavní motiv není. Tím ovšem hudba n e j d e d o c e l a d o h 1 o u b k y, nevynáší tolik z nitra Jobova, kolik by měla, aby vlastní podstata duše Jobovy i její projevy staly se dokonale plastickými. V celku je tu proto trochu rozháranosti. Scelenějšími jsou | ||||
|