|
| ||||
| ||||
|
Rok 1923. C Y R I L Strana 79
ony scény, kde vystupuje Hospodin, Satan a Andělé. Ostatně o poměru textu k hudbě vyslovil jsem se již výše (tam, kde obírám se sóly). Dále zeptáme se po tom, jak působí Nešverův sbor na venek, jak text podporuje a vyjádřuje. V tom není Nešvera stejně šfastným; jmenovitě tam, kde fugy nebo fugata užije podle svojí manýry. Obsahově sbor s textem zrovna těsně nesplývá, zní místy spíše instrumentálně, asi tak, jako v jeho mši Bin hon. scti. Leonis.« Jinde zase zní sbor velmi výrazně. Má-li dnes forma oratoria ještě nárok na existenci, není zrovna nesporné. Jenže kdyby se takový pokus stal, pak by jistě pině musil vyjíti vstříc našim již ustáleným požadavkům dramatickým, musil by hlavně dbát jasnosti a přehlednosti ve stavbě, dané charakterem děje i vystupujících osob (při nejmenším) a hudebně podat dílo stylově nejvýš jednotné. Nešvera, jak jsem ukázal, měl snahu sblížit hudbu s textem, měl snahu vystihovat hudbou charaktery jednotlivých osob, vystihovat náladu, ale byla to jen snaha, pojatý a nedokončený úmysl; piného výsledku však nedosáhl a hlavně nedovede se vyvarovat motivické nejed-notnosti, nebol neuměl najít základní myšlenky, z níž by další jenom vyvíjel. Jistě, že na tom v první řadě má vinu i rozháranost textová, která trpí právě nedostatkem jednotící myšlenky i vůbec nedostatkem dějového proudu. Bylo by proto nespravedlivé zodpovědnost za tuto věc vrhat výhradně na bedra skladatelova. Za to výtka nejednotnosti stylové je vážnější. Přes to přese vše i =Job« je mi vážnou prací, která nezasluhuje, aby se do archivu složila. Škrty, hlavně v sólech, účelně volené, umožnily by jistě i dnes jeho proved ní. A pak nezapomeňme: Nešvera komponoval toto dílo na sklonku svého plodného života. Věru těžko bylo by žádat, aby v této době nalézal převratné cesty, z kořene měnil svoje názory. VII. „Missa jubillaei” (op. 105.) Poslední Nešverova práce. Skládal ji stařičký skladatel, ale že by mu ubylo tvůrč schopnosti, neřekl bych. Tentokráte zase po delší době motivy z gregoriánského chorálu čerpal. Ve třetím DKyrie« nacházíme tento melodický útvar : Ky - ri - e - - e - lei -son, Ky- ri - e - e - lei - - - son V konci »Gloria« zase fugato, jehož základ dává bass: Cum san- cto Spi-ri- tu in glo-ri - a De - i Pa - - tris Tento závěr, jako jemu podobný v =Credu-, působí dojmem manýry, jak jsme si o ní hovořili jinde. Jinak má mše pino vděčných míst, přihlížeje i k soustředěnosti motivické, Citovaný motiv z >Kyrie« zakládá na př. v hlavní části »Benedictus Česká církevní hudba v době vydání této mše (1915) měla už svou fysiognomii naprosto jasnou. Její pokrokovost, její vyniknutí se z područí konservativní hudby německé byly pro ni už před léty hlavním vodítkem. Stecker po své »solemnis« vydává »Te Deum«, zrovna jako Foerster st.; Sychrova pětihlasá mše »solemnis« je hezký krok vpřed; Tregler za »solemnis• mezi jiným vydává svou abrevis«, Picka za mši F-dur vystupuje se mší »solemnis«, =G-dur Umučením Kristovým « =Improperii- a velkonočními sbory, Douša za mší »svatováclavskou« má výbornou asolemnisR. Nešvera se svou mší •Jubilaei solemnis« do řady těchto lidí (přes některé kazy v ní) dobře zapadá. Uhajuje si jí místo, které mu vyzískaly mše op. 73. a 74. způsobem tak vynikajícím W--.W--M | ||||
|