|
| ||||
| ||||
|
Roč. L. " C Y R I L A Rok 1924 Dr. Hugo LSbmann, (Lipsko):
Hudba zvonů. Osobním stykem s jedním z nejlepších odborníků zvonařství, círk. a státně jmenovaným znalcem zvonů. jehož články a spisy o zvonech jsou nejlépe známy, podařilo se nám získati řadu odborných článků týkajících se akustiky zvonů. Jsou částí nového spisu prof. Lůbmanna o zvonech, na němž právě pracuje. Při zmatku v otázkách zvonových, který u nás panuje, budou jistě míti vývody prof. dra LSbmanna důležitý význam. I. by bylo možno posouditi zvuk zvonu, k tomu třeba zkušenosti a cviku. Udeřím-li na zvon, ozývá se současně větší počet znějících tónů. Zvuk zvonu není tedy jediný tón, nýbrž skládá se z více tónů, zní v h a r m o n i i. Této skutečnosti ne-bylo dlouhý čas dbáno na škodu kupujících osad a na škodu pokroku ve zvono- lijectví. — Ve zvonu jsou dva prameny tónu: jest to jednak v ě n e c, na který bije srdce, a potom plášf zvonu. Tón věnce není podle všeho jen tónem jednoduchým, nýbrž je v něm sloučen značný počet tónů, jež však ucho neozbrojené nedovede rozeznávati. Nauce o zvonech nepodařilo se doposud něco podrobnějšího v té příčině vyzkoumati. Jest třeba se tu spokojiti s domněnkami. Badatelé, jako na př. zesnulý kněz Benediktín Johannes Blessing v Beuroně, prof. Karel Hartmann ve Frankfurtu a j. tvrdí, že tón věnce nemůže býti zachycen Helmholtzovými resonatory a v tom vidí důkaz, že tón věnce je zvukem, který se skládá z rozličných tónů. Tón zvonu — lépe řečeno zvuk zvonu, určiti pokud se jeho výše .týče, jest i pro zkušeného znalce těžkou věcí. Tento úkol dovede rozluštiti jen hudební a v tom cvičené ucho. Tu nepomáhá jen čítač kmitů, nebof výška zvuku věnce, jenž jest pro výši tónu rozhodný, stojí pod silným vlivem tónů vedlejších (něm. Summtóne, Beitóne, Nebentóne). Mezi těmito -- je jich až deset při práci — tóny vedlejšími má první místo s p o d n - o k t á v a. Čím silněji se ozývá, tím se zvuk zvonu nese dále, tím jest dojem zvonění vzne. šenější, majestátnější. Tento spodní (základní tón) působí tím silněji, čím je zvon ulit těžší O tom však později se zmíníme obšírněji. Vedle spodní oktávy jest významná tercie. Z pravidla mají zvony tercii malou (zákl. tón c, malá tercie es) molovou. To jest pro volbu tónů zvonění veliké důležitosti, jak se o tom ještě zmíníme. Zajímavo, že se vyskytuje v nejplodnější pro zvonařství době v letech 1400—1500 vedle této malé tercie nahoru, také tercie dolu na př. hlavní tón h`, ý malá tercie da, spodní tercie gist, tedy zmenšená kvinta. Tyto tóny má na př. starý zvon 1 z . r. 1409 v Lindenthalu u Lipska. Za to však nemá spodní oktávy. Mimo tyto vedlejší tóny prvého řádu, znějí s nimi ještě tóny řádu druhého, přede-vším oktáva svrchní. Je k tomu však třeba jakéhos cviku, abychom ji při zvonění postřehli. Totéž platí i o svrchní kvintě, která pravidelně přj zvonění nevystupuje. Avšak jsou také firmy, v jejichž zvonech zní kvinta tak silně, že ji slyším přede všemi ostatními tóny vedlejšími. Ale zvonům takovým chybí, bohužel, podstatný zvuk tercie. A to je pozoruhodná chyba lití nebo formy. Nebof kvinta rozplyne se ve zvuku akordu, kdežto tercie dodává takořka obličeji zvukovému teprv nosu, to jest jeho charakteru. Kvinta zní ve zvuku naproti tercii prázdně a neurčitě. Třeba se zmíniti jestě o t. zv. »tónu vlastním, (hlavním, Eigenton). Má souhlasit] s tónem nárazovým, nebo-li s tónem věnce. Na tom se zakládá měkkost a klid zvuku, jinak pozorujeme neklid, kterému se dává jméno : vytí, vřískot (Heulen). Je-li rozdíl mezi vlastním tónem a tónem věnce o celý tón, zachová se v tom případě ještě klidný zvuk; zvon jest o harmonicky příbuzný tón bohatší. Přes to však v kaž dém případě třeba trvati na tom, aby oba tóny přesně souhlasily. (Příště dále.) 12 | ||||
|